Kromě kvality vody, kterou produkují vodárny zajímá hygieniky i ta, která vytéká z kohoutku. Co se děje za kohoutkem Aby bylo zaručeno, že se kvalitní voda dostane skutečně až do domácností, provádí se kontroly přímo u kohoutku spotřebitele. Kontrola se podle zákona týká 50 procent odběrních míst v republice.

Co můžete udělat, pokud se vám voda tekoucí z vašeho kohoutku „nezdá“? „Pokud není spotřebitel spokojený, může se sám obrátit na hygienickou stanici, která by měla na své náklady učinit kontrolu a informovat spotřebitele o výsledku,“ říká František Kožíšek z oboru hygieny a vody ze Státního zdravotního ústavu v Praze.

„Tvrzení o nezávadné vodě ale nemusí platit pro celé území naší republiky,“ upozorňuje nutriční terapeutka Dana Růžičková z Poradenského centra Výživa dětí a klade důraz také na kontroly vody z vlastní studny.

„Tato voda může obsahovat dusičnany z hnojiv a dalších látek používaných v zemědělství i jinde,“ vysvětluje. Podle Františka Kožíška však překročení limitní hodnoty vody nemusí být nutně hrozbou pro spotřebitele. „Stanovují se s velkou mírou bezpečnosti a ze zdravotního hlediska tedy není rozdíl, je-li nalezená hodnota na 80 procent nebo na 120 procent. Limitní práh leží mnohem výše,“ doplňuje.

Voda z kohoutku je ekologická Každý vnímá při pití vody také její chuť, pach nebo vzhled. „Právě kvůli příznačné pachuti se spotřebitelé přiklánějí k baleným vodám, které ale také nemusejí být zárukou kvality. Některé české zdroje vody se navíc rovnají kvalitě kojenecké vody nebo ještě vyšší,“ dodává Kožíšek.

Podle zákona na ochranu spotřebitele má člověk právo vědět, jak se voda upravuje a jaké látky se při její výrobě používají. Chemická pachuť vody z kohoutku je jedním z důvodů, proč mnoho velkých vodárenských společností v Nizozemí, Německu, Švýcarsku i jiných zemí upustilo od chemických desinfekcí vody.

V neposlední řadě hraje pro vodu z kohoutku i ekologický faktor. „Na Slovensku dokonce probíhá projekt Daj si vodu z vodovodu, jehož cílem je propagace kvalitní pitné vody pro každodenní pití,“ vysvětluje Dana Růžičková. Důraz je kladen i na odpadové hospodářství a úsporu obalů z balené vody (více na www.dajsivodu.sk).

Ukazatele jakosti pitné vody v ČR

Doporučená hodnota (DH) – nezávazná hodnota ukazatele jakosti pitné vody, která stanoví minimální žádoucí nebo přijatelnou koncentraci dané látky, nebo optimální rozmezí koncentrace dané látky.
Mezní hodnota (MH) – hodnota organoleptického ukazatele jakosti pitné vody, jejích přirozených součástí nebo provozních parametrů, jejíž překročení obvykle nepředstavuje akutní zdravotní riziko. Není-li u ukazatele uvedeno jinak, jedná se o horní hranici rozmezí přípustných hodnot.
Nejvyšší mezní hodnota (NMH) – hodnota zdravotně závažného ukazatele jakosti pitné vody, v důsledku jejíž překročení je vyloučeno použití vody jako pitné, neurčí-li orgán ochrany veřejného zdraví na základě zákona jinak.
Směrná hodnota – kritérium, jež je vodítkem pro posouzení opatření v radiační ochraně, jeho nesplnění indikuje podezření, že radiační ochrana není optimalizována.
Kde hledat informace o kvalitě vody

Informace o kvalitě vody poskytuje od roku 2005 Ministerstvo zdravotnictví ČR na svých internetových stránkách a stránkách www.mzcr.cz. Od roku 1994 navíc Státní zdravotní ústav každoročně zveřejňuje zprávu o jakosti pitné vody ve vybraných vodovodech, zásobujících asi 40 procent obyvatel. Zprávy lze nalézt na www.szu.cz/voda/voda.htm.

Neperlivá voda a zředěné džusy jsou v horku nejlepší

Člověk denně v průměru vyloučí asi 2,5 litru vody močí, stolicí, dýcháním i kůží. Asi třetina litru nové vody se denně vytvoří v těle metabolickou činností. Vody vázané v potravě přijmeme asi 900 ml. To znamená, že zbytek (asi 1,5 litru) je třeba tělu dodat přímo ve formě tekutin.

Při nedostatku tekutin (dehydrataci), který se častěji vyskytuje u malých dětí a starých lidí, mohou nastat potíže začínající bolestmi hlavy, únavou, které mohou při dlouhodobém nedostatku způsobit i vážné zdravotní komplikace. Odborníci doporučují pít čistou vodu z kohoutku nebo neperlivou stolní vodu, dále pak vodou ředěné ovocné a zeleninové šťávy, ale i slabé neslazené čaje.

„Pozor na bylinné čaje s léčivými účinky, které by pak při nemoci nezabraly,“ říká nutriční terapeutka Dana Růžičková. Potřeba tekutin se v létě díky vyšším teplotám zvyšuje a může dosáhnout až hranice 4 litrů vody denně.

„To však platí pouze v extrémně horkých dnech nebo při velké fyzické zátěži. U většiny populace je však potřeba tekutin přísně individuální záležitostí, přičemž dlouhodobý nadbytek tekutin tělu také neprospívá, neboť dochází k přetěžování ledvin a srdce,“ říká František Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu v Praze.

Cukr jen zvyšuje pocit žízně

Kterým nápojům se raději vyhnout? Podle odborníků jde především o takzvané soft drinky, čili nápoje typů slazené limonády, kolových nápojů, ochucených minerálních vod, energetických nápojů, nektarů a podobně.

„Důvodem je cukr, který zvyšuje pocit žízně, a jeho prázdné kalorie, dále umělá sladidla, z nichž některá zvyšují chuť k jídlu, oxid uhličitý, který spolu s tzv. ochucovadly poškozuje například zubní sklovinu,“ říká František Kožíšek ze Státního zdavotního ústavu v Praze.

Mezi kalorická sladidla patří cukr (sacharóza), med, ovocný cukr (fruktóza), javorový sirup, hroznový cukr (glukóza), hnědý cukr (sacharóza), glukózový sirup a podobná tradiční sladidla. Jako sacharidy mají kalorickou hodnotu 4 kcal/g nebo v kilojoulech 16,74 kJ/g. Lékaři radí nepřekračovat dávku 50 g těchto sladidel na den, které se rovnají nejvýše osmi kostkám cukru nebo půl litru běžné limonády denně.

Močopudně působí v nápojích kofein, který je navíc lehce návykovou látkou vedoucí k hyperaktivitě u dětí. Kyselina fosforečná, která je rovněž součástí kolových nápojů, pravděpodobně zvyšuje riziko osteoporózy.