Hlučínsko je sice modernizující se region, přesto si stále zachovává některé tradiční prvky. Mladí tak jdou často ve šlépějích svých rodičů a spíše než „nehlučíňáka" preferují partnera ze svého kraje. I když endogamie což v tomto případě znamená, že Prajzák si obvykle bere zase Prajzáka už není tak silná jako dříve.

„Ukázalo se, že klíčovým prvkem způsobu života na Hlučínsku je integrovaná široká rodina, to se mezigeneračně od války nemění. Přestože si mnozí myslí, že mladí lidé z Hlučínska odcházejí, nevypadá to, že by se jednalo o masový útěk," uvádí Kubátová.

Přetrvává i silná regionální identita.

Velkou roli také sehrává víra v Boha, která na Hlučínsku zůstává, mění se ale její podoba. Mladší generace totiž upřednostňuje osobní víru a nemá potřebu chodit pravidelně do kostela. Vliv má i konkrétní osoba jednotlivých kněží.

„Na Hlučínsku také přetrvává silná mezigenerační solidarita, která se projevuje i v oblibě vícegeneračního bydlení. Došlo zde však k jisté změně. Nejstarší generace ještě v domech neměly vybudovány samostatné bytové jednotky, s tím začaly až jejich děti. Nejmladší generace začíná v domech stavět samostatné vchody.

Je to projev individualizace jeden z klíčových modernizačních procesů, který na Hlučínsku nyní probíhá," představuje další z výsledků socioložka Helena Kubátová.

„Udělej si sám" již neplatí

Změnil se i pracovní život, což souvisí s tím, jak roste vzdělanostní úroveň místních.

„Zvyšování podílu intelektuální práce má za následek ubývání zručnosti u mladé generace. Dříve si Prajzák všechno, co šlo, udělal sám. Dnešní mladá generace už je ochotná zaplatit odborníka, který práci provede," upřesňuje.

Hlučínsko Heleně Kubátové zejména svou zajímavou i pohnutou historií naprosto učarovalo a podařilo se jí pro věc nadchnout i další kolegy.

„Jsem moc ráda, že se kolegové rozhodli se mnou do výzkumu jít. Doslova jsem je touto myšlenkou ,zbláznila'. A nejen je, všechny. Do té doby o Hlučínsku nikdo nevěděl, najednou mu nikdo neřekne jinak než Prajzská," hovoří o začátcích socioložka.

Projekt měl celkem dvě hlavní fáze. Během první se uskutečnilo na 180 rozhovorů s obyvateli Hlučínska, které zůstávají zcela anonymní. Sociology zajímaly tři generace, konkrétně prarodiče, rodiče a jejich potomci. Kolik přesně rozhovorů nakonec bude, doktorka Kubátová na samém začátku netušila.

Měly totiž skončit v okamžiku, kdy se výzkumný tým dopátral odpovědí, které chtěl zjistit. První výsledky představili členové výzkumného týmu na podzim 2013 v rámci setkání s občany Hlučínska, kteří se do projektu zapojili.

Hana Paverová, Pavel Kubný

Anna Malchárková: „S přívlastkem Prajzák žádný problém nemám"

Hlučínská spisovatelka Anna Malchárková věnovala Danielu Hrmanovi jednu ze svých knih.

Hlučínsko svou specifickou povahou vybočuje z řady zažitých zvyklostí ostatních oblastí České republiky. Základ jeho odlišnosti byl dán historickým vývojem, o kterém se záměrně mluvila jen polopravda vyhovující režimu.

Po prohraných slezských válkách bylo území Hlučínska postoupeno Prusku na téměř dvě stě let. Odtržené od velkého celku zůstalo na pokraji státních zájmů osamoceno a ponecháno vlastnímu osudu. Právě tato skutečnost přinutila jeho obyvatele nespoléhat se na žádný stát, ale jen na své vlastní síly.

Aby byl život snesitelnější, začali si vytvářet svou stupnici hodnot, své nepsané zákony, které pak předávali dalším generacím, a tím se vytvářela určitá odlišnost mezi nimi a lidmi v Rakousko-Uhersku. Jiná pravidla, jiné zákony pomohly utvářet i jiné hodnoty, které si sami dotvářeli na základě vlastních zkušeností.

Staly se pro ně opěrnou zdí.

Musela být pevná, aby se nezbortila s každým novým státním začleněním, které se až do dnešních dnů čtyřikrát změnilo. Přestože zeď byla tvrdá, měla zvláštní schopnost přizpůsobovat se častým změnám jako Hlučíňáci, které tyto okolnosti zformovaly do svébytné podoby.

V roce 1920, kdy se stalo Hlučínsko součástí Československa, znovu se ocitlo na pokraji státního zájmu. Málo pracovních příležitostí, špatné ekonomické podmínky a vysoká nezaměstnanost donutily lidi hledat obživu jinde, tam, kde to znali a kde se domluvili. Za prací odjížděli opět do Německa a tento trend pokračoval až do konce druhé světové války.

Blíže má člověk k tomu, kdo mu dá chleba, než ten, kdo ho z práce vyhazuje. Celý problém Hlučínska, to byla vlastně starost o každodenní živobytí. Soudržnost jeho obyvatel byla přirozenou obranou před stigmatizací a diskriminací, která se vůči lidem uplatňovala na každém kroku veřejného života.

Obyvatelé Hlučínska byli označováni jako nespolehliví občané druhé kategorie a hanlivě označováni za Prajzáky, a tudíž nežádoucí ve veřejné sféře. Iniciativu, která mohla posloužit společnosti, přenesli do svých domovů.

Pracovitost, šikovnost řemeslníků a smysl pro pořádek se zúročily při obnově domů, které byly poničeny válkou. Nikdo nevlastnil kouzelný proutek, kterým by vše změnil; měli jen své ruce, sousedskou výpomoc, naučenou spořivost a šetrnost. Určitá nedůvěra a stálá obezřetnost ke všemu cizímu u lidí Hlučínska přetrvává dodnes.

Vyplývá to ze zkušeností: co zase přijde.

Nastupující mladá generace se již postupně začleňuje do většinové společnosti, ale něco ze zažitého dědictví v ní přesto zůstává.

Osobně si myslím, že dnes, v době multikulturní Evropy, je bezpředmětné dávat někomu nálepku. S přívlastkem „Prajzák" nemám problém a také se za něj nestydím. Narodila jsem se na historicky zkoušeném území, které zanechalo na lidech stopy.

Dnes alespoň vím, kam až sahají mé kořeny. Pokud s tím mají problém někteří ostatní, doporučuji prostudovat historii.