V Hlučíně se představili řezbáři ze Slovenska či Polska

Show sice zejména v sobotu poznamenal déšť, ale zájemci si ke štěrkovně přesto našli cestu. Mezi návštěvníky nechyběl ani starosta Hlučína Pavel Paschek.

„Jsem na výsost spokojený. Malá výtka akorát k někomu nahoře, a to kvůli počasí, i když třeba samotným řezbářům se v těchto podmínkách pracuje lépe. Tolik se nepráší. Vzhledem k tomu, že jsem k Hlučínskému jezeru během oněch tří dnů pravidelně zajížděl, vím, že zde pravidelně jezdili lidé, koukali se na sochy a užasli nad tím, co řezbáři dovedou ze dřeva vytvořit," uvedl nejvyšší představitel města a vzápětí ještě doplnil, co ho nejvíc dokázalo zaujmout:

„Osobně se mi nejvíc líbí víla a ocenit musím také práci začínajícího řezbáře z Hlučína Petra Gerycha, který zase dělá spíše abstraktní věci."

Mezi zúčastněnými byly přítomny řezbářské špičky z tuzemska. Zmiňme například otce a syna Lyskovy, Čestmíra Slívu, Igora Kučeru, z Polska přijel i Władek Ligocki. Hned čtyřčlenné zastoupení mělo Slovensko. Kromě Martina Kalmana a Adama Bakoše u Hlučínského jezera vyřezával také Miroslav Trnovský a jeho syn Michal. Ten vytvořil postavu Shreka.

„Nejdřív je třeba kmen zbavit kůry. Potom už hraje hlavní roli představivost. Práce na této soše trvala tři dny," poznamenal už zmíněný slovenský řezbář Michal Trnovský, jenž přiznal, že jde o namáhavou činnost.

Pomáhá mu i cvičení: „Ráno předtím, než se vrhnu do práce, provádím menší strečink. To samé dělám i večer. Není nutné cvičit a posilovat, možná spíš zpevnit klouby, protože ty při takové práci nejvíce trpí," dodal.

Igor Kučera: Mám rád práci na detailech. Tehdy socha ze dřeva vystoupí

Zdroj: DENÍK / Petr Dušek

Mezi účastníky řezbářské show v Hlučíně, která od čtvrtku do soboty probíhala u Hlučínského jezera, nechybělo jméno Igora Kučery. Ten se po letech strávených v zahraničí přestěhoval do rodinného domu ve Vřesině u Hlučína a začal se naplno věnovat práci řezbáře.

„Podmínky jsem zde měl lepší než na chatě mých rodičů v Beskydech, kde jsem se k této činnosti dostal," popisoval Igor Kučera. Na hlučínské show vyráběl sochu kytaristy a v našem rozhovoru si mimo jiné vzpomněl na své řezbářské začátky.

Mezi uměleckými řezbáři je vaše jméno známé. Kdy jste se k řezbařině vlastně dostal?

V poslední době se mě na to ptala spousta lidí. Mám to dokonce i napsáno v několika jazycích. Začínal jsem strašně dávno, když mi bylo pět nebo šest let. Rodiče koupili chatu v Beskydech a já, můj bratr a jeden kamarád jsme zkoušeli, co se dá vyrobit z borové kůry a ze dřeva. Používali jsme různé malé nožíky, dělali lodičky a pouštěli je po potoku.

Pak jsme začali vyrábět malá zvířátka. Následně jsem si pořídil dláta různých velikostí a tvarů. Strašně mě to chytlo. Tehdy jsem ještě chodil do lidové školy umění, kde jsme zase zkoušeli všechno možné kromě dřeva kresbu, malbu, modelování z hlíny a další.

Práce se dřevem mě začala bavit a ve veškerém volném čase jsem na chatě dělal různá zvířátka, obličeje, co mě napadlo. Byl jsem stále samouk a pokračoval až do střední školy.

Mohl jste dále rozvíjet svůj koníček?

Na střední škole už na to najednou nebyl čas. Vrátil jsem se k výtvarné činnosti, což byla hlavně grafika. Zabývali jsme se také dějinami umění, ale na dřevo chyběl čas. V posledním ročníku na škole navíc přišla revoluce a já odjel do zahraničí na další studium.

Sehnal jsem tam práci a rozjel svou vlastní firmu. K dřevu jsem se vrátil až tehdy, když jsem se přestěhoval do rodinného domku na Prajzskou do Vřesiny u Hlučína. Najednou jsem zjistil, že mám obrovský pozemek, dílny, které si mohu vybavit podle svých představ, a podmínky jsou zde pro mě lepší, než jsem měl v Beskydech.

Takže byla ideální šance se vrátit k řezbařině?

Začalo mě to strašně lákat. Musel jsem si ale na to najít čas, protože jsem byl vytížen i s jinými věcmi. Asi po dvaceti letech jsem se tomu zase chtěl věnovat pořádně. Pokračoval jsem v malých věcech, ale věděl jsem, že se u nás pořádají řezbářské akce, kde se motorovou pilou vyrábějí sochy v nadživotní velikosti.

Pak mi začalo vrtat hlavou, zdali bych byl schopný něco takového udělat. V Mostech u Jablunkova jsem se přihlásil na soutěž, kde nebyly žádné vstupní podmínky, aby řezbář musel umět to a to. Tam jsem se seznámil možná s polovinou řezbářů, kteří byli teď v Hlučíně.

Před nedávnem jsme se bavili na to téma, že v podstatě všichni jsme začínali na té soutěži v Mostech u Jablunkova. Někdo dřív, někdo později, ale pro každého to byl začátek. Nevyhrál jsem sice nic, ale ocitl jsem se na titulní stránce snad třineckých novin, protože je zaujala má socha. Následoval rozhovor a podobně. Bylo to v roce 2010.

A co bylo dál?

V Mostech u Jablunkova jsem se seznámil s řezbáři a jeden z nich mi pak volal, jestli nechci přijet na akci do Havířova. Někdo mu vypadl a sháněl náhradu. Mohl jsem si to vyzkoušet naostro. Půlhodiny jsem váhal a nakonec souhlasil.

Podařilo se mi mou sochu dodělat, pár lidí si mě všimlo a za další měsíc byla akce v Horní Suché. Tam jsem šel už jako platný člen týmu. Následovala další soutěž v Dolní Lomné, kde jsem vyhrál. Tehdy jsem si říkal, že bych se tomu měl věnovat.

Doma vaše skupina sbírala jeden úspěch za druhým, neplánovali jste prorazit i v zahraničí?

Určitě, naši řezbáři jsou na to přece jenom dost šikovní. Po roce a půl vyjednávání s vedoucí akce ve Walesu se mi podařilo domluvit, že přijede pět řezbářů z východní Evropy. Z těchto končin tam předtím nikdo nebyl. Přijeli jsme tam a kluci Brity převálcovali. Udělali fantastický dojem.

Chodili tam za námi desítky lidí, vyptávali se, fotili a najednou přišel člověk, který za měsíc a půl organizoval mistrovství světa. Vzal si na mě kontakt, tvrdil, že pro ten rok má plno, ale že viděl práce naší skupiny a zajistil by tři místa pro příští rok.

Když jsem pak dorazil autem domů, měl jsem od něho email, že dva lidi bere už ten rok. Světový šampionát byl u letiště v Manchesteru, narychlo jsme vybrali nejlepší dva řezbáře z nás a já jel jako doprovod, protože umím anglicky. Ředitel celého podniku mi dovolil, abych sochu mimo soutěž vytvořil i já. Seznámil jsem se s řezbáři z USA, Japonska a navázal spoustu kontaktů.

Jak jste tehdy dopadli?

Zabodovali jsme úžasně. Míro Trnovský byl čtvrtý. Toho už si začali všímat řezbáři z celého světa. O půl roku později čtyři z nás byli na největším setkání uměleckých řezbářů v Ridgway v Pensylvánii. Opět jsme zazářili.

Pak přišlo pozvání z Kanady, Skotska a rozjelo se to. Letos už máme za sebou Spojené státy, Woodfest ve Walesu a chystáme se na English Open, které je poslední víkend v srpnu. Všechno to nečekaně začalo a stejně nečekaně to může z nějakého důvodu skončit, proto si to užíváme.

Zkuste popsat, co jste vyráběl v Hlučíně.

Dělám kytaristu, úplně stejného jsem dělal ve Walesu. Je o něco menší, ale dělá se mi to lépe. Můžu se vyvarovat chyb, kterých jsem se dopustil v Británii.

Jak dlouho výroba takové sochy trvá?

Mám předlohu a hlavní hrubé řezy jdou strašně rychle. Lidé kolikrát za tři hodiny poznají, co to bude. Pak je strašná drbačka s prořezy a hraju si s celkovým tvarem. Je to lidská postava, řeším proporce a musí to být přirozené. Obcházím sochu a zjišťuji, že tam to není ono, tam mi něco nesedí…

Po dvou dnech práce jsem byl ve stádiu, kdy jsem se začal zabývat detaily. Ty trvají dost dlouho, ale mně se dělá lépe, protože ta socha ze dřeva konečně vystoupí.