K tomuto ústavu, který letos oslavil své devadesáté narozeniny, má vřelý vstah i dnes. Právě Josef Jařab se stal kmotrem minulý pátek křtěného DVD nazvaného Gymnázium našich životů aneb Zpráva o tajemství kovové tyčky na půdě ústavu.

DVD, které vypráví především o historii, ale i aktuální současnosti hlučínského Gymnázia Josefa Kainara.

„Film se natáčel půl roku a zčásti jej koncipovali samotní studenti. Bývalí studenti a profesoři v něm vzpomínají na svá studia, a odraží tak v něm všechny radosti a hrůzy 20. století,“ přiblížil vznik filmu dokumentarista Marek Sklář. Při příležitosti křtu DVD nám Josef Jařab odpověděl na několik otázek.

Vaše profese se přímo dotýká historie. Jaká to vlastně byla doba, kdy začalo hlučínské gymnázium vznikat a fungovat?

Pro nás Hlučiňáky a pro naši národní identitu to byl jeden z klíčových dějinných momentů. Vždyť to byly právě kulturní a jazykové důvody, které vedly k tomu, že jsme se stali součástí právě vzniklého Československa.

Bylo zapotřebí po dlouhém odloučení od slovanské slezské sounáležitosti tento prvek na Hlučínsku posílit. A gymnázium k tomu mělo přispět, a také jistě přispělo. Pro každý národ, pro každou národnostní a etnickou komunitu je důležité vypěstovat si vlastní inteligenci. K tomu nám Moravcům mělo pomoci i naše gymnázium založené dva roky po vzniku samostatné republiky.

Jste jedním z absolventů hlučínského gymnázia. Jak na svá léta v tomto ústavu vzpomínáte? Jsou to pro vás vzpomínky příjemné, nebo naopak ty némě příjemné?

Jak víme ze Šrámka, z Romaina Rollanda, ale hlavně z vlastních životních zkušenosti, jsou to právě ta gymnaziální léta, která jsou vnímána a která si pamatujeme jako to bytostné mládí. A to bývá ve vzpomínkách krásné, i kdyby nebylo vždy nejšťastnější.

Studoval jste zde v neblahých padesátých letech. Jak se tato doba slučovala se starostmi a zájmy tehdejšího studenta? Byli tehdejší studenti jiní než ti dnešní?

Byli jsme poválečná generace, která ještě na válku nemohla zapomenout. Situace v rodinách a v reálném životě nám to nedovolovaly. Ale kolektivizaci venkova, pronásledování církve, lživou měnovou reformu, nesmyslnou přeměnu gymnázia na jedenáctiletku - to vše jsme samozřejmě vnímali spolu s rodiči jako jevy negativní, jako šoky.

Projevy nevole, či dokonce nesouhlasu byly osobní, bázlivé a v podstatě nevinné - dlouhé vlasy, pruhované ponožky, četba knih, které nebyly na seznamu doporučené literatury. A doma - poslech zahraničních rozhlasových stanic. Kvůli zprávám a politickým komentářům a západní muzice, hlavně jazzu.

Proslýchá se, že jste byl zamilován do učitelky latiny a angličtiny. Prozradíte nám, jak to bylo?

Myslím, že přesnější popis stavu mé studentské mysli by byl, že jsem paní profesorku nesmírně obdivoval. A navíc se mi opravdu líbila. Naše zamilovanost, a to i do spolužaček, byla ovšem charakterizována zejména přímo platónskou plachostí.

Podle dostupných informací v poválečných časech došlo k čistkám mezi učitelským sborem gymnázia a někteří pedagogové museli školu opustit. Vám ale prý také hrozil vyhazov?

Určitě jsem se s režimem nikdy neztotožnil. Ani organizačně, ani myšlenkově. Takže žil člověk stále v jakési schizofrenní atmosféře. Po roce 1968 jsem byl i s rodinou ve Spojených státech, ale na rozdíl od většiny československých přátel, kteří v cizině zůstali, my se v roce 1970 vrátili. Z důvodů rodinných, ale i proto, že jsme byli optimističtější, než jsme být měli.

Ale stejně jako naši přátelé, kteří emigrovali, jsme čekali, že se situace změní. A když jsme byli tady, tak jsme k tomu mohli i trochu přispět. Režimní čistky na školách po Únoru a po okupaci 1968 byly snad tím nejbolestnějším zásahem do následných let a desetiletí života národa a pociťujeme to dodnes.

Jaká byla vaše další profesní cesta po absolvování gymnázia?

Vystudoval jsem anglistiku a rusistiku na olomoucké univerzitě. Pak jsem učil kromě obou jazyků též češtinu pro cizince, a to v Ostravě, Teplicích v Čechách, Prešově. Až jsem zakotvil na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde dosud přednáším hlavně anglickou a americkou literaturu. V letech po Listopadu 1989 jsem tam působil jako rektor, když jsme školu transformovali do nového, svobodného období. V letech 1997 - 99 jsem působil také jako rektor Středoevropské univerzity v Budapešti a Varšavě. Navíc jsem se v letech 1996 až 2006 zúčastnil jako senátor i parlamentní politik, a to i na mezinárodní scéně v Radě Evropy ve Štrasburku.

Když vás autoři filmu o gymnáziu oslovili, přijal jste jejich nabídku na spolupráci s nadšením? Co to ve vás vyvolalo?

Přijal jsem nabídku rád a natáčení mě těšilo, a to i proto, že ho dělali krajané.

Máte nějaký svůj zatím nesplněný sen?

To máme jistě každý. Já bych si přál, abychom měli jednou vládu, která konečně pochopí a moudře rozhodne, jak a co nejlépe investovat do budoucnosti národa. Vládu, která pochopí význam vzdělání a kultury.

Kdo je profesor Josef Jařab?

Český anglista, literární historik a teoretik a překladatel prof. PhDr. Josef Jařab, CSc., dr. h. c., se narodil 26. července 1937 v Kravařích. V roce 1955 maturoval na gymnáziu v Hlučíně, o čtyři roky později absolvoval státní zkoušky z oborů angličtina a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Olomouc a nastoupil místo na jazykové škole v Ostravě.

V roce 1968 se stal na Karlově univerzitě v Praze doktorem filozofie, v roce 1978 pak získal titul kandidáta věd a konečně v roce 1986 byl habilitován a jmenován docentem. Své znalosti postupně doplňoval mezi lety 1960 až 1970 na zahraničních stážích v Londýně, Salcburku a New Yorku, kde rodina Josefa Jařaba v letech 1968 až 1970 žila.

Ještě do listopadu 1989 se mu podařilo získat další stáže v USA, mimo jiné v DuBoisově institutu na Harvardově univerzitě. Od roku 1972 působí jako pedagog na Univerzitě Palackého, kde byl po roce 1990 jmenován po dvě funkční období rektorem.

V letech 1997 až 1999 byl též rektorem Středoevropské univerzity v Budapešti a Varšavě. V letech 1996 až 1998 byl senátorem Parlamentu České republiky za obvod Olomouc a v letech 2000 až 2006 byl senátorem za obvod Opava.

Josef Jařab je držitelem řady především akademických ocenění a medailí, členem několika významných českých i zahraničních společenských organizací a autor, spoluautor nebo editor více než 30 knih, sbírek esejů, antologií, apod., většinou z oblasti americké a anglické literatury a z literární teorie.

Josef Jařab byl ženatý, manželka Zdeňka zemřela v roce 2006. Má dva syny – Jana (1965) a Davida (1971).

Zdroj: osobní stránky Josefa Jařaba www.jarab.cz