Nyní on, jeho spolupracovníci a samozřejmě především klienti stojí před další velkou změnou, odborně nazvanou transformace sociálníchslužeb.

Pane řediteli, jak má tomuto názvu laik rozumět? Co se pod ním konkrétně skrývá?

Cílem je vytvořit lidem s mentálním postižením normální podmínky a prostředí k životu. To se týká bydlení, práce, trávení volného času. Samozřejmé je respektování jejich práv. Pro lidi s postižením přece platí stejná Listina základních práv a svobod, jako pro lidi bez postižení.

V praxi to znamená, že pomalu končí existence velkých ústavů a nastupuje éra menšího bydlení v běžných sídlištních nebo vesnických podmínkách. Každý má přece nárok na své soukromí.

V Marianu, vlastně ve většině velkých „ústavů“ se dříve žilo naprosto nepřirozeně. V ložnicích bylo i přes dvacet lidí, dnes má naše největší ložnice sedm míst. Transformace dále předpokládá i to, že klienti najdou práci a budou mít větší svobodu ve svém pohybu. Samozřejmě to platí pro ty, kteří to zvládnou. Chceme, aby žili to, čemu my – kteří si o sobě myslíme, že jsme zdraví - říkáme normální život.

Kolik máte klientů?

Přesně je to 221. Z toho je 15 uživatelů klienty centra denních služeb, takže dochází do služby denně, 145 jich žije tady ve velké hlavní budově, padesát v Jakartovicích–Deštném, jedenáct v menších objektech. Dohromady u nás pracuje cca 140 zaměstnanců, z toho je cca 110 v přímé péči, 30 pracuje ve stravovacím provozu, v prádelně, v údržbě a autodopravě a v administrativě.

Klademe důraz na to, aby v přímé péči pracovalo co nejvíce lidí. Například v Deštném bydlí padesát lidí s postižením. Pracuje zde 23 zaměstnanců. Mimochodem, v Deštném máme radost z toho, že se velmi zlepšila spolupráce s obcí. A protože personál „se nám tam povedl“, postupně zaznamenáváme slušné pokroky v začleňování uživatelů do života v obci.

Marianum je příspěvková organizace a vaším zřizovatelem je kraj. Jak se k vám jeho úředníci chovají? Jsou vstřícní?

Kraj má zájem na tom, aby sociální služby prošly transformací a zvýšila se jejich kvalita. Už deset let patří tento požadavek mezi priority Moravskoslezského kraje. Na tomto požadavku je postavena také naše spolupráce se zřizovatelem.

Jak podle vás vnímá veřejnost člověka s mentálním postižením?

Veřejnost obecně o sociálních službách moc neví. Vždyť šance na uplatnění našich klientů v běžném životě, v práci, je téměř nulová. Je zázrak, když někdo z nich najde zaměstnání. Vnímám i mýty o lidech s mentálním postižením: že jsou neschopní, hluční, nebezpeční, lidé z nich mají obavy.

Oni ovšem dokážou žít normální život, jen jim občas musíme pomoci. Naše společnost je orientována na výkon, úspěch, organizační a manažerské dovednosti, konkurenční boj. A tohle v sobě lidé s mentálním postižením nemají.

Není tajemstvím, že lidé pracující v sociálních službách jsou velmi mizerně placeni. Je to tak?

Platy řadových pracovníků v sociálních službách jsou na úrovní cca padesáti procent průměrné mzdy v této zemi. Kdyby v sociálních službách pracovali tak vzdělaní lidé, jako jsou lékaři, řešili bychom pravděpodobně stejný problém jako ředitelé nemocnic v uplynulých týdnech. Konkrétní lidé z tzv. běžné společnost si tyto problémy začnou uvědomovat teprve tehdy, když se nemohou o svého rodinného příslušníka postarat sami a hledají místo v pobytové sociální službě.

Kdo je Antonín Janýška?

Sedmapadesátiletý Antonín Janýška se narodil ve Svitavách. Vystudoval geologii na Vysoké škole báňské. V roce 1989 změnil profesi, doplnil si vzdělání na právnické, pedagogické a filozofické fakultě a začal pracovat v sociálních službách. S rodinou bydlí v rodinném domě v Samotiškách u Olomouce, je ženatý, má šest dětí. Pokud se mu podaří vyšetřit si volný čas, věnuje se rodině, zahradě a hudbě. Jeho děti mají svou kapelu, on umí hrát na housle, flétnu a mandolínu.

Antonín Janýška: Klienta poznám podle klepání

Umí překvapit. Na první pohled přísný a odtažitý ředitel Mariana Antonín Janýška je zajímavý společník. V rozhovoru umí nenásilně přejít od vážných témat k odlehčeným a naopak. A ještě něco: je na něm znát, že ho práce v sociálních službách pohlcuje a naplňuje. „Podle klepání poznám klienta,“ řekne, když mu po několikáté během našeho rozhovoru někdo klepe na dveře.

„To je Jirka. Toho jsme vytáhli z mnoha hospitalizací v psychiatrické léčebně a učíme ho žít v normálním denním řádu. Od února se nám podařilo získat pro něj dohodu o pracovní činnosti u jednoho zaměstnavatele. Moc po „placené práci“ toužil, moc se na to těšil a připravoval. V prvním týdnu to bylo vynikající. Ve druhém týdnu chodil budovou a říkal, že jsme mu to vnutili, že to nechtěl.

Dnes už je to zase lepší a věříme, že si zvykne a naučí se být spolehlivým pracovníkem,“ říká s úsměvem ředitel a zdůrazňuje, jak je normální lidský řád postavený na hodnotovém systému důležitý.

Praxe ho také naučila poznání, že klienti jsou pro něho i jeho spolupracovníky jakýmsi zrcadlem: „Když se k nim chováte dobře a když se i my zaměstnanci k sobě chováme slušně, jsou i oni takoví.“

Jedním z impulzů ke změně profese byl pro bývalého geologa životu nebezpečný úraz v dole, který utrpěl – a přežil – v roce 1977. Poúrazová prognóza byla špatná. Během jednoho roku si sám na sobě prožil to, co prožívají jeho klienti celý život a denně. Špatně viděl, špatně mluvil, málo si pamatoval, dlouho jen ležel a pak chodil o berlích, ztrácel rovnováhu a orientaci.

„Jen díky obrovské péči lékařů, rodičů a mé fyzické konstituci jsem se z toto dostal. Díky této své osobní zkušenosti jsem na vlastní kůži poznal, jak obrovský problém mají lidé s postižením, když se chtějí zařadit do běžné společnosti.“

Jako člověk pohybující se mezi lidmi s postižením, vidí svět z jiného úhlu než většina z nás: „Lidé dnes berou spoustu věcí, včetně svého zdraví, jako samozřejmost. Neumí být vděční. Chtějí všechno a hned a za každou cenu. A to je velká duchovní chudoba. Za vše, co v životě máme, je ale třeba děkovat.“

Antonín Janýška má v této věci jasno. Když se ho zeptáte, za co je vděčný on, odpovídá: „Za rodinu, do níž jsem se narodil, za ženu, kterou jsem dostal, a za práci, kterou mohu dělat.“