Byla to noc, kdy v jeden okamžik přepadla tehdejší státní tajná bezpečnost, její uniformované i neuniformované složky, všechny Kristovy služebnice a služebníky. Ani Opavě se to nevyhnulo. Následně všechny rozvezli do již předem připravených klášterů po celé republice. A tak se stalo, že se v hradeckém klášteře ocitly sestry nejen z Opavy, ale například i ze Svitav, Nového Jičína a jiných koutů naší země.

Dvě svědkyně žijí v opavském klášteře

„Bylo to kolem osmé hodiny večerní, zrovna jsme byly v kapli na modlení, když do kláštera vtrhlo okolo padesáti příslušníků státní tajné bezpečnosti,“ vzpomíná na krušné chvíle řeholní sestřička Kordula Heiderová, které v té době bylo čtyřiatřicet let. Další ze sestřiček, která také zažila tuto hrůzu minulého režimu, je osmasedmdesátiletá Terezie Kubalová, té bylo tehdy dvacet let, byla nejmladší ze všech. Obě sestry žijí v opavském klášteře milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské. I s odstupem času si však pamatují každý detail svého téměř ročního nedobrovolného pobytu v Hradci nad Moravicí.

Nesměly komunikovat s okolím

„Sváželi nás dvěma antony,“ říká dnes již devadesátiletá sestra Kordula a dodává: „Když jsme se ptaly, kam nás vezou, se smíchem nám odvětili, že na Sibiř.“ Každá ze sester měla osobního strážného, který jí hlídal na každém kroku, ať již šla nakupovat, nebo k lékaři. „Když nás tehdy odváželi, my jsme nevěděly kam, dovolili nám vzít si pouze to nejnutnější,“ uvádí sestra Terezie. „Měly jsme strach, nevěděly jsme, co s námi bude, kam nás vezou, některé sestry dokonce omdlévaly,“ upřesňuje tehdejší vypjatou situaci sestra Kordula. Předem pro ně měli připraveny budovy, jejichž okna byla zamřížována a zatřena bílou barvou. Byl jim také odepřen jakýkoliv kontakt s rodinou, blízkými a okolím vůbec. Tímto počinem chtěl tehdejší režim docílit rozpuštění řádů, ty se však nedaly a vše ustály.

Představitelům církve hrozilo až osmnáct let vězení

„Naše představené nám sebrali a trýznili je, byly s nimi vedeny vyumělkované procesy,“ říkají sestry. V těch byly jak řeholnice, tak kněží obviněni z úplných absurdit, jako například vzpoura proti republice či špionáž. „Vždyť my v té době ani nevěděly, co je to vysílačka,“ říkají sestry. V únoru roku 1952 se konal soud Na Rybníčku, kde byli hodnostáři na základě těchto obvinění souzeni a odsouzeni k jednomu až osmnácti letům vězení. Většinou si jej odpykávali na Pankráci nebo v Pardubicích. Některým duchovním byl trest za slušné chování snížen. Lidem z okolí nebyl osud sestřiček lhostejný Hradecký klášter patřil za první republiky františkánkám z Opavy. Za minulého režimu zde byl dětský domov. Po skončení této éry jej sestry získaly restitucí nazpět a postoupily klášter Ostravsko-opavskému biskupství, které tady zřídilo nynější církevní školu. Po celou dobu, co se zde sestry nedobrovolně zdržovaly, pracovaly na zahradě, která byla součástí kláštera. Uvnitř kongregace se staraly o staré nemocné řeholnice. Je s podivem, že všechny ze sester, včetně nemocných, přežily. Mladší sestry jezdily pracovat na pole, sbírat brambory a podobně.

Lidem z okolí nebyl osud sestřiček lhostejný.

„Když jsme jely zpět z pole, stávalo se, že nám lidé do vozu hodili pecen chleba,“ vzpomíná sestřička Kordula. Nicméně ten jim estébáci vždy sebrali. Tehdy bylo jídlo ještě na lístky. „Měly jsme pouze základní lístky, a tak jsme si musely vystačit i s málem,“ praví sestry. Sestry Kordula a Terezie říkají, že jim estébáci neubližovali, nebili je. Jejich úkolem bylo sestry vystrašit a přinutit, aby opustily řád. „Postupem času jsme se osmělily,“ uvedla sestra Kordula. Připisuje to hlavně tomu, že někteří příslušníci policie byli slušní a vstřícní. Internace trvala od 2. dubna roku 1951 do 29. března 1952. Poté došli úředníci k názoru, že duchovní se nevzdají a budou i nadále vytrvalí. Došlo tedy k jejich přemístění. Sestry byly vesměs přesunuty do textilních továren v severních Čechách. Ve Varnsdorfské punčochárně Elite pracovalo na pět set řeholnic. Další pomáhaly ve starobincích, tam byly velmi potřebné.Po roce 1989 byly rehabilitovány a mohly se vrátit do svých domovských klášterů.

Řeholní sestra, anděl v černobílém oděvu

A jak se tyto ženy dostaly k profesi řeholní sestry? Toto povolání vyžaduje velkou obětavost. „Byla to těžká doba, neuměla jsem najít práci, pak se naskytla možnost pracovat v nemocnici U Rytířů,“ pátrá v paměti sestra Kordula. Nejprve zde pracovala jako uklízečka. Zřejmě to, že byla denně v kontaktu s nemocnými a viděla to utrpení všude kolem sebe, bylo podnětem k tomu, že se rozhodla zasvětit život Bohu. Jak uvádí, pocházela z chudých poměrů, takže neměla moc na výběr. Na úporných jedenáct měsíců, které musely sestry nedobrovolně v Hradci strávit, má neblahé vzpomínky i jedna z neteří sestry Korduly, dnes již dospělá Anna S. V té době jí bylo sedm let. „Bydleli jsme v blízkosti kláštera, jako děti jsme to těžce nesly. Ještě dnes, když si vše vybavím, tak se mi hrnou slzy do očí,“ svěřila se Anna S. a dodala: „Vzpomínám si, že jsem na tetu přes plot volala, ale uniformovaná estébačka mě odehnala.“

Jako jedni z mnoha měly to štěstí, že její strýc byl vlivný pán. Zařídil rodině, aby alespoň chvíli mohly s tetou pohovořit. Tyto sestry si zaslouží úctu a obdiv. Snad i proto přišla neteř sestry Korduly s nápadem odhalit pamětní desku těmto hrdinkám, které si vytrpěly své. První, co přimělo Annu S. k tomuto počinu, byla její teta, která po návratu do Opavy projevila přání navštívit prostory dnešní církevní školy. „Původně jsme to se sourozenci chtěli zaplatit vše ze svého,“ sdělila Anna S. Rodina chtěla dosáhnout svého stůj co stůj. A tak nejprve oslovila školu, následovaly konzultace s Ostravsko-opavským biskupstvím, vše bez vědomí sester, jež jsou velmi skromné. Mělo to pro ně být překvapení a zároveň poděkování za jejich přínos v péči o staré, nemocné a tělesně postižení lidi. Také město Hradec nad Moravicí se angažuje v této záležitosti. Jako upomínka na násilné internace sester řádu Panny Marie Jeruzalémské, bude těmto řeholnicím odhalena pamětní deska, a sice na budově Církevní školy sv. Ludmily v Hradci nad Moravicí. Ceremoniál se uskuteční 9. srpna, začátek je plánován na patnáctou hodinu odpolední.