Byl jedním z těch, kdo významně pomohli k tomu, že bývalý dominikánský klášter v Opavě stále stojí.

To je historik Václav Štěpán, který spolu s architektem Leopoldem Plavcem soustavně působil na odpovědné osoby od místní až po celostátní úroveň, a nakonec se jim společně podařilo klášter zachránit.

Václav Štěpán také sepsal dějiny kláštera, které vyšly na pokračování v bývalém okresním týdeníku Naše Opavsko v roce 2000. Doplněná verze čeká v této době na své knižní vydání.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o klášteru?

V září 1963 jako student filozofické faktulty v Praze. Na závěr vojenské přípravy jsme měli vojenské soustředění v Dukelských kasárnách v Opavě. Na jedné z procházek městem mě zaujal právě tento klášter.

Tehdy jsem ještě netušil, že se v roce 1965 dostanu znova do Opavy jako ředitel Státního okresního archivu. Od začátku jsme bojovali s nevyhovujícími skladovacími prostory. Hledali jsme nějaký vhodný objekt. A znova jsem narazil na bývalý dominikánský klášter.

Dal jsem ONV jako svému nadřízenému orgánu návrh na využití. Tam mi řekli, že se o to z památkářů zajímá architekt Leopold Plavec. On mě seznámil s historiíí a plány na demolici kláštera. O objekt mělo zájem i Slezské muzeum, ale po nějakém čase ten zájem patrně ztratilo.

Operovalo se s tím, že objekt nemá snad ani hodnotu. V roce 1964 představitelé města jednali o demolici, ministerstvo to tehdy zamítlo a dalo podmínky, co udělat pro záchranu. Nejvíc staticky narušené bylo severní křídlo do Solné ulice.

Myslíte, že klášter bylo možné zachránit celý?

Určitě. Kdyby tu byla ochota a kdyby se znala víc historie, tak ano. Když pátrám v historii Opavy, docházím k tomu, že mnoho objektů bylo možné zachránit a nebylo nutné je po válce bourat.

Rusové město při osvobozování odstřelovali z děl a bombardovali. Mnoho objektů bylo vyhořelých, ale ne rozbombardovaných. Problém byl ale v tom, že noví přisídlenci chtěli budovat novou českou Opavu. Dělo se to za starosty Vladimíra Mařádka.

Pod tímto heslem se pak mnoho objektů zbouralo, jako například stará radnice na místě dnešní Slezanky. Podařila se opravit Varšava, celkem i Berlín a Drážďany. A to všechno byla města hůř zničená než Opava.

Tady ale nebyl zájem. V rámci toho bourání bylo zničeno i západní křídlo dominikánského kláštera. Sahalo asi před sochu běžící dívku, pak bylo křídlo rozšířeno v 19. století až za ni.

Jak jste bojovali o záchranu kláštera?

Depozitář pro náš archiv se námz kláštera nepovedlo vytvořit. V roce 1966 požádaly odpovědné osoby na ministerstvu kultury o vynětí severního křídla z památkové ochrany. To prošlo. V srpnu nebo září 1966 následoval další demoliční výměr. Koncem roku se začala připravovat stavba.

Někteří statici ale řekli, že je nutné před bouráním severního křídla zajistit staticky ostatní části objektu. To zdrželou bourání. Mezitím přišla rozhodující věc, že jsme v Praze sehnali funkcinonáře, kteří nám byli ochotni pomoct v záchraně. Byl to především Jaromír Neumann a také Viktor Kotrba a Viktor Knapp.

Ti zapůsobili osobně na předsedu KNV Mušala a ten řekl, že se za to postaví, a začal působit na zdejší městské funkcionáře. Chtěli jsme také zainteresovat veřejnost, protože o klášteru moc nevěděla.

A pak se jí mohly prezentovat takové bludy, jako že to nemá památkovou hodnotu. My jsme například s panem Plavcem osobně spoustu lidí klášterem provedli. Dobře nám pomohlo gymnázium. Když se dělal archeologický a stavební průzkum, tak nám půjčovalo studenty na brigády.

Takhle tam brigádničil jako patnáctiletý například Ivan Augustin. Těmi brigádami jsme získali mnoho zájemců mezi lidmi. Od roku 1971 jsem byl jako politicky postižený mimo Opavu, takže jsem přesně nevěděl, co se s klášterem děje.

Chystáte o dějinách kláštera knihu. Co v ní je nového oproti novinovému seriálu?

V rukopise knihy například přibližuji postoj některých funkcionářů k památkové péči. O klášteře se například tehdy někteří funkcionáři vyjadřovali, že klášter nemá vlastně ani valnou cenu, že jsou tam jen fresky ze 14. století. Tehdy mi vytýkali, že chci zahraňovat i staré kolejnice.

Na to si dnes vzpomenu pokaždé, když jdu Dolním náměstím. Ale myslíte si, že dnes mají někteří lidé jiný názor? Podrobněji v rukopise také rozvádím jednání s předsedou MNV Glogarem, kterého jsme zpracovávali tak dlouho, až se k nám přiklonil a pomohl nám.

Kde všude jste pro rukopis hledal materiály?

Začal jsem na dějinách kláštera pracovat v roce 1965. Byla výhoda, že nejvíc materiálů jsem měl v tady v Opavě, v Zemském archivu. Pak jsem musel hledat v arcibuskupském archivu v Olomouci a v Brně. Něco jsem našel i v Praze. Například hodně zajímavé věci z doby rudolfínské. V Polsku jsem hledal v archivu polské řádové provincie v Krakově. Stopy vedly i do Říma. Tam jsem tehdy bohužel jet nemohl. Našel jsem tam ale jednoho českého dominikána, který mi zaslal potřebné dokumenty.

Co považujete za nejzajímavější epochy kláštera?

Samozřejmě zajímavé jsou začátky kláštera. Založil ho kníže Mikuláš, nemanželský syn Přemysla Otakara II. Svým způsobem to bylo pokání za popravu Záviše z Falkenštejna. Svými dary porušil zásady řádové chudoby, protože oni tehdy nesměli vlastnit nemovitý majetek.

Později jim to v roce 1475 povolil papež Sixtus IV. Co založením sledoval? Neměl dobré vztahy s měšťany a chtěl je tím ovlivňovat.

Také jsem se pokusil rekonstruovat stavbu kláštera. Našel jsem také, že v klášteře byl inkvizitor, ale jen na návštěvě. V roce 1786 byl kostel svatého Václava odsvěcen a klášter zrušen Josefem II. Vůbec nejstarší doklad románské architektury v Opavě je právě v tomto klášteře, je to románský oblouk v chodbě vedoucí ke kotelně.

Jak vidíte osud té knihy?

Byl bych rád, kdyby se vydání povedlo. Uplatnil jsem studii už jako doktorskou práci. Zkoušel jsem ji vydat na mnoha místech. Neuspěl jsem například v nakladatelství Vyšehrad.

Jednal jsem i s dominikány v Olomouci, které práce zaujala. Měli do roku 1950 vydavatelství, po roce 1990 se jim však nepodařilo obnovit jeho činnost. Práci jsem nabídl i německé nadaci Stiftung Haus Oberschlesien, ale ta se dostala do finančních problémů, takže z vydání také sešlo.

Na místní úrovni mi s vydáním pomáhá zastupitelka Pavla Brady, se kterou jsem se asi před rokem seznámil. Doporučila mi obrátit se i na ředitelku Opavské kulturní organizace Irenu Šindlerovou. Tady to nedopadlo dobře. Díky paní Brady ale jednám s nakladatelem v Brně, který by byl ochoten na vydání přispět polovinu částky v případě, že druhou půlku uhradí opavský magistrát. Takže uvidíme, jak věci dopadnou.

Jak hodnotíte nedávno představený projekt na rekonstrukci kláštera?

To je právě věc, vůči které máme dost výhrad. Kladu důraz na to, aby měli architekti k dispozici staré plány kláštera. Původně jsme uvažovali o dostavbě ubořeného západního křídla na základě historických průzkumů. Moderní dostavbu plánovali už v šedesátých letech. A nyní s ní přišli i architekti Hulec a Špička.

Proto se je snažíme přesvědčit, aby pokud možno respektovali staré podklady. Pravděpodobně klášter ale nebudou věrohodně rekonstruovat do původní podoby, ale jde o to, aby maximálně dodrželi historii. Nelíbí se mi také zasklené nádvoří. To bylo vždy otevřené.

Co říkáte na konzervaci svatého Václava?

Nepovažuji to za dobré. Já nevím, proč jej normálně neopravili. Podle jednoho stavebního technika zdivo, které nemá omítku, trpí. Prý se stejně dříve nebo později bude muset interiér omítnout.

Co se děje ve věci kláštera právě teď?

V současné době zpracováváme společně s památkáři stavebně–historický průzkum kláštera.

Kdo je Václav Štěpán?

Václav Štěpán se narodil v Olomouci. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1965 - 1971 řídil Státní okresní archiv v Opavě. Společně s architektem Leopoldem Plavcem se významně zasloužil o záchranu dominikánského kláštera v Opavě. V současné době chystá k vydání knihu o dějinách kláštera. Zpracovává také dějiny rodu Lichnovských v Chuchelné. Žije v Opavě.