Teprve o dva dny později se česky smýšlející obyvatelé odhodlali k činu. V Matičním domě na Rybím trhu vytvořili Národní výbor pro Slezsko, do jehož čela se postavil národní demokrat František Dohnálek. Čechy vytvořený výbor však ani nestihl začít působit. V Opavě proběhla demonstrace německého obyvatelstva a moc ve městě převzali reprezentanti německých poslanců z Moravy a Slezska v čele s Robertem Friesslerem. Ti ještě v ten den prohlásili vytvoření provincie Sudetenland s hlavním městem Opavou a její připojení k německému Rakousku. Jejich nesouhlas s připojením Opavy a okolí k nově vznikajícímu československému státu šel dokonce tak daleko, že vytvořili ozbrojenou složku Volkswehr, čítající téměř sedm tisíc mužů. Ta však byla velmi špatně vyzbrojená, a také proto v budoucnu nekladla při obsazování Opavy Československé armádě významný odpor.

Samotná Opava byla armádou československého státu obsazena až 18. prosince roku 1918. Do střetů s místním, z velké části německým, obyvatelstvem se však dostávala jen výjimečně, a hned následující den zahájila svou činnost pročeská Slezská zemská vláda, v jejímž čele stál zemský prezident Josef Šrámek.

Až během prvních dní následujícího roku však byl československými vojenskými složkami obsazen i zbytek této německy orientované provincie. Proti tomu protestovaly obecní rady místních výrazně německých měst. Ty zdůrazňovaly, že i němci mají právo na sebeurčení. Nicméně i přes nesouhlas většinového německého obyvatelstva byla vláda Sudetenladu rozpuštěna a k převzetí moci československými složkami došlo víceméně poklidnou cestou.

Vedoucí představitelé provincie hlásící se k německému Rakousku se ani neodhodlali k útěku, jako tomu bylo na jiný územích nově vzniklého státu s většinovým německým obyvatelstvem. Opava však i nadále zůstávala německým městem a ještě o dvacet let později se k české národnosti hlásilo pouhých dvacet procent obyvatel města.

Situace na Hlučínsku, jehož obyvatelstvo mělo silně propruské povědomí, byla ještě daleko komplikovanější než v Opavě. První zprávy o možném připojení k připravující se Československé republice pronikly mezi hlučínský lid už na podzim roku 1918. Proti tomu vystoupili především tamější katoličtí duchovní, kteří zveřejnili prohlášení nesouhlasící s odtržením Hlučínska od Pruska a k jeho připojení k nově vznikající republice.

Následovalo soukromé hlasování, v němž se 93,7 procent obyvatel vyslovilo pro setrvání pod Německem. O německé orientaci obyvatelstva svědčí i skutečnost, že ještě přibližně tři měsíce po vzniku samostatného československého státu se na Hlučínsku konaly volby do pruského Národního shromáždění a Hlučínsko bylo k republice připojeno až 4. února 1920.