Jste absolventem střední zemědělské školy. Proč jste zvolil právě ji?

Protože jsem už od dětství tíhl ke zvířatům. Oba rodiče pracovali v zemědělství a doma jsme měli různá hospodářská zvířata. Pouto ke koním jsem získal už jako kluk školou povinný, když mi otec obstaral Jericha. Byl to původně velmi dobrý klusák, na kterém jsem se naučil jezdit.

S chovem koní jsme začali v devadesátých letech společně se Standou Hošákem, který byl můj spolužák ze zemědělky, v roce 2000 v areálu Hoštické a.s. Získali jsme plemeníka Radegasta a v současné době máme kolem třiceti koní hanoverských i českých teplokrevníků a českých sportovních pony. V hřebčíně HF Velké Hoštice je jich ustájeno osmnáct a zbytek žije v našem dalším hřebčíně HF Životice u Nového Jičína.

Kůň je hodně drahý koníček a co teprve, když jich je víc. Jak chov finančně zvládáte?

Logicky vzato má člověk chovat jen tolik koní, na kolik má peníze, a to se týká celého provozu včetně připouštění. Já si chov koní mohu dovolit v přiměřené míře. Úzce s ním souvisí i výcvik a finančně náročná sportovní testace. I proto jsme jako hřebčín HF založili tři neziskovky ve Velkých Hošticích, Kravařích a Životicích.

Dnes prý má mládež zájem hlavně o počítače. Jak do toho spadají koně?

Koně děti rozhodně přitahují. Ve Velkých Hošticích jich máme dvacet, což je vzhledem k počtu koní plný stav a další zájemce evidujeme v pořadníku. Hodně lidí, převážně žen, k nám začíná chodit na kondiční jízdy kolem čtyřicítky. A proč ne? Děti už mají velké a konečně se mohou věnovat vlastním aktivitám. Musím uznat, že některé ženy jsou velmi talentovanými jezdkyněmi.

Jezdí na sportovních koních?

Správný koňák začíná i končí u poníků. Malé děti na velkého koně fyzicky nestačí a senioři na tom bývají podobně. Už dávno totiž neplatí, že poník je jen vhodná pouťová atrakce pro děti. Český sportovní pony, který vznikl v roce 2000, není žádný prcek. V kohoutku má až 148 centimetrů a je využívaný pro všechny jezdecké disciplíny.

Váš hřebčín může být hlavně pro děti i docela zajímavé návštěvní místo.

To také je. Chodí k nám i děti z mateřských škol a někdy mívají až neuvěřitelné dotazy. Například je zajímá, proč žádný kůň není modrý nebo červený. Po debatě s nimi jsem pochopil, že mnohá dítka žijí v představě mrkve rostoucí v regálu supermarketu.

Vraťme se k ježdění. Jakou disciplínou se zabýváte?

Vozatajstvím a zatím se docela daří. V celostátní soutěži Vozatajský pohár jsem několikanásobným vítězem jednotlivých kol a vítězem finále dvojspřeží pony i jednospřeží. Bronz jsem si zase přivezl z Mistrovství republiky vozatajských soutěží v kategorii dvojspřeží pony.

Dal jste si do nového roku nějaké předsevzetí?

Ubrat tempo. To je hlavní předsevzetí a uvidím, jak se ho podaří dodržet. Své další neřesti mám docela rád a hodlám si je ponechat. Pracovní předsevzetí sice letošní není, ale k letošku se vztahuje. V opavském regionu by měla vznikat sportoviště pro jezdecké disciplíny i výcvik. Už jsem v tom směru oslovil některé starosty okolních obcí s žádostí o spolupráci.

Děti se vydaly ve vašich stopách?

Jen částečně. Starší Adam studuje zemědělku jako já a příští rok ho čeká maturita. Víc než koně ho však zajímá mechanizace. Mladší Štěpán zase, stejně jako já v jeho věku, hraje fotbal a daří se mu i v tenise.

Aleš FialaNarodil se 10. srpna 1972 v Prostějově a opavskou střední zemědělskou školu absolvoval v oboru Zootechnik. Nejdříve pracoval v Agrobio Opava a ve Výzkumném ústavu olejnin, od roku 1995 se pustil do podnikání v chovatelství. Ve Velkých Hošticích má firmu na chovatelské potřeby i krmivo a hřebčín. Bydlí v Kravařích, je ženatý a otec dvou synů.