Tato „gastro hvězda" je proslulá svým nekonvenčním projevem, při kterém je slyšet skoro víc „pípání" než slov. Jaký dojem udělal na opavského pedagoga, který mimo gastronomie vyučuje i společenské chování?

Jak jste se, pane Burdo, dostal do společného programu s tímto prostořekým kuchařským bardem?

Akce s názvem Se šéfem na horách se konala v hotelu Soláň a sponzorsky se na ní kromě hotelu Soláň a Makro podílely některé firmy z oblasti stavebnictví, architektury a designu. Šlo o Gourmet menu Zdeňka Pohlreicha a z toho je zřejmé, kdo tam byl v hlavní roli. Já jsem se tam dostal na poslední chvíli, abych zastoupil původně určeného sommeliéra. Přijal jsem to, i když jsem si nebyl zcela jistý, do čeho vlastně jdu.

Co vás nakonec přesvědčilo?

Jméno pana Pohlreicha i vína vinařství Michlovský. To pro mě byla dostatečná záruka kvality. Z komentáře k vínům se pak vyvinulo i moderování večera včetně informací o práci pana Pohlreicha.

Spolupráce s ním byla příjemná nebo komplikovaná?

Pro mě příjemná. Rychle jsme se domluvili, a když mu provoz umožnil opustit kuchyni, přišel hostům sdělit, co jim připravil. Zvolil menu velmi náročné na přípravu i na výdej. Každý kuchař potvrdí, že dát v krátkém časovém intervalu sto lidem na talíř čtyři až pět součástí pokrmu u šesti chodů najednou, je slovy tohoto kuchařského klasika „pakárna". A to si musel najít ještě čas na úsměv, na pár slov pro hosty a k pózování před objektivy.

Zvládl to bezchybně?

Zvládl a potvrdil svou vysokou profesionalitu. Z kuchyně byla cítit pouze vůně pokrmů, nikoliv pracovní napětí. V televizi je koncentrace jeho vulgarismů podstatně vyšší než v reálné praxi. Rozhodně není typ sprosťáka na počkání a jen z této stránky bychom ho vnímat neměli. Je to prostě kuchařský odborník, po kterém se v životě chtělo, aby víc vařil, než se zabýval etiketou.

Do jaké míry se ztotožňujete s jeho názory na úroveň českého pohostinství?

Poradenstvím v pohostinství se zabývám už léta, a když jsem se s ním o této problematice bavil, nebylo téměř nic, co bych neviděl stejně. Největší rozdíl mezi námi je v tom, že já si nemohu dovolit naservírovat svým klientům všechno tak po lopatě jako on ani „házet talíře do vody".

Na druhou stranu je to právě pan Pohlreich, kdo české veřejnosti ukazuje, že hospodu si dnes otevře kdejaký diletant. Prostě všichni jsme chodili do školy, viděli jsme několikrát fotbal a navštěvujeme hospodu. Z toho tedy jasně vyplývá, že tomu všemu musíme dobře rozumět…

Ale přesto, nemyslíte, že těch vulgarismů je u televizního vaření přespříliš?

Je a zaznělo to i na konferenci o cestovním ruchu a gastronomii v Praze. Obavy jsou především z toho, aby si veřejnost nemyslela, že v našem oboru jde už o jakýsi standard v jednání. Hlavně rodiče patnáctiletých kluků, kteří nejčastěji rozhodují o budoucím povolání svých ratolestí.