Nepatříte k lidem, kteří v sobě chovají zášť za to všechno, co jste v životě prožil. Jak k tomu člověk dojde?

Možná to souvisí i s mým optimismem a přesvědčením, že rezignace na optimismus je rezignací na život a že délka života aspoň nepřímo souvisí právě s touto vlastností. Já dovedu rychle odpouštět. K věznitelům necítím zášť ani nenávist. S tím jsem se vyrovnal.

Bůhví jakým životem pak žili oni a jak skončili. Já jsem se po svém propuštění už z nikým z nich nesetkal.

Věříte v takzvané boží mlýny?

Já jsem přesvědčený, že zlo v člověku se projeví i v jeho životě. Že jeho život nemůže být šťastný. Dobro v člověku se naopak zase projeví tím, že je život člověka spokojenější. Ve svém životě se snažím, aby dobro vítězilo nad zlem. To je moje životní krédo.

S jakými pocity jste vítal ten okamžik, kdy to „prasklo“ v roce 1989?

Pro mě osobně to bylo neuvěřitelné. Byl jsem tehdy v nemocnici, měl jsem problémy se srdcem a sledoval jsem to dění v televizi. Vzpomínám si, jak jsem doktorovi říkal: Pane doktore, prosím vás, teď mě nenechte umřít, protože tuto dobu si chci prožít.“ A naštěstí mě umřít nenechali.

Byla to pro mě doba rehabilitace. Začal jsem se znovu stýkat s kamarády. Znamenalo to pro mě navázání kontaktu s mým spolužákem z Plzně, skoro dvojčetem, který je v emigraci v Austrálii. Přijel za mnou, já jsem byl s manželkou u nich. Pro mě to byla úžasná a krásná změna života.

Až do současnosti žiju svůj život rád, i když mám bolesti a zdravotní problémy. Pokud se mně líbí ženy, je všechno v pořádku. (smích)

Jak vidíte naši současnost?

Doba po revoluci byla úžasná a my jsme se demokracie nemohli nasytit. Byly ale určité události nebo jevy politicko-ekonomické, které kolem nás ubíhaly, a my jsme si je ani neuvědomovali. Až se začaly kumulovat, zjistili jsme s hrůzou, že těch záporů je tolik, že někteří lidé přestali demokracii věřit.

Není to ale správné. Zaráží mě to, že nedůvěra v demokracii roste čím dál více. K dobru a demokracii vedou schody a provází je i zlo. Musíme to brát ale tak, že tady nakonec demokracie musí zvítězit. Nemůžeme to brát tak, že kvůli malým zlům odsoudím velké dobro, kterým je demokracie.

Neříkám, že v současné době hrozí nějaká diktatura typu fašistické nebo komunistické, ale odklon od demokracie tu je a to mě zaráží. Mezi politiky se dostávali různí darebáci. Politikové udělali tolik chyb, kterých je možno v současné situaci využít nebo zneužít.

Chodíval jste hodně na besedy do škol, s čím se setkáváte?

Školy jsem navštěvoval téměř dvacet roků. Většinou to byly osmé nebo deváté třídy základních škol nebo střední školy. Musím říct, že jsem z toho měl vždycky dobrý dojem. S posluchači jsem si rozuměl a viděl jsem na nich zájem.

Odcházel jsem vždy s pocitem, že demokracie není ohrožena. Měl jsem pocit, že mi věřili, že říkám pravdu.

Zmínil jste už nejednou, že Opavě vděčíte za mnoho.

V Opavě jsem od roku 1954. Pracovat jsem začal v Zemědělském stavebním závodě. Po reorganizaci jsem přešel do okresního stavebního podniku a tam jsem zůstal až do důchodu. Měl jsem tam velký okruh přátel. V našem kolektivu bylo asi třicet žen a jen několik mužů. Takže to byla krásná práce. (smích)

Na prvním místě byla samozřejmě rodina. Další okruh byli hudebníci. Psal jsem noty, aranžoval hudbu, hráli jsme na různých akcích. Kolem muziky jsem získal spoustu přátel. A to vše mě utvrdilo v tom, že Opava je pro mě ideální místo, kde jsem našel přátelské a hodné lidi.

Musím říct, že jsem až na výjimky nenarazil na špatného člověka. Opavě a opavským ženám vděčím za mnohé. (úsměv)

Antonín Zelenka se narodil v roce 1927 ve Vladislavi u Třebíče. V říjnu 1945 nastoupil do Vojenské letecké akademie Hradec Králové, kterou absolvoval v červnu 1948 v hodnosti poručíka.

Později byl propuštěn z armády pro politickou nespolehlivost a nakonec byl zatčen a strávil téměř pět let v pracovních táborech v Jáchymově a v Kladně. Po propuštění se dostal do Opavy, kde žije dodnes.