Avery Jenkins: V republice se discgolf rozvíjí stejně rychle jako v Estonsku

Před několika dny se objevil v Budišově nad Budišovkou a děti i dospělé učil, jak správně tento sport hrát. V České republice byl na několikadenní návštěvě, která pro něj nezačala moc šťastně. Na letišti mu ztratili kufry a první dny na české půdě musel strávit pouze v mikině a kraťasech.

Přesun ze slunného prostředí svého domova, kde panovaly teploty okolo šestatřiceti stupňů ve stínu, do podstatně chladnějšího prostředí si přitom vybral svou daň. „Omlouvám se, jsem trochu nachlazený a bolí mě v krku," poznamenal hned na úvod.

Poté se ovšem rozhovořil o discgolfu jako takovém a se zájemci si v Budišově nad Budišovkou také zahrál.

Co říkáte na budišovské hřiště?

Je velmi zábavné už od pohledu. Potřeba jsou na ně všechny různé druhy hodu. Jsou tam krátké jamky, které jsou relativně jednoduché, ale také dlouhé, podstatně náročnější. Je určeno spíše profesionálům, kteří se tady stoprocentně vyřádí.

Jako pozitivní vnímám skutečnost, že prvních devět jamek bylo rozšířeno o kratší výhoziště. Začátečníci, třeba rodina s dětmi, tak mohou přijít a začít hrát na kratších jamkách. Postupně, když se to naučí, mohou přejít na ty náročnější.

Jak jste se vypořádal s patnáctkou? Říká se, že je to nejsložitější jamka na Moravě a ve Slezsku. Souhlasíte?

Určitě je to nejtěžší jamka, jakou jsem v České republice zatím hrál. Je do kopce, nachází se tam spousta stromů. Musíte házet nízko, je navíc strašně dlouhá. Jsem rád za každý par, který zde zahraju. Hrál jsem ji dvakrát a zatím se mi na ni nepodařilo zaznamenat birdie.

Má podle vás discgolf v Česku potenciál?

Tento sport je u vás na začátku, ale potenciál je zde obrovský. Řekl bych, že jste na tom podobně jako Estonci, kteří se rozvíjejí zhruba stejně rychle. Ti však mají blíže k Finsku, kde to jede neskutečným způsobem. Finové jezdí právě do Estonska a tento sport tam propagují.

Je fajn, že i v Česku existují lidé, kteří se discgolfu věnují, učí děti, organizují turnaje, přitáhli sem světovou tour a mohl bych pokračovat. Rozvoji to určitě pomůže a bude zajímavé sledovat, jak se to vyvine do budoucna.

Vzpomenete si na moment, kdy vás discgolf pohltil?

Těžko se na to vzpomíná, protože jsem začal jako velmi malé dítě. Vyrůstal jsem v discgolfové rodině, házeli jsme si z ruky do ruky s frisbee. Postupně jsem se v šesti letech dostal k discgolfu a nejvíc mě to pohltilo o rok později. Na začátku jsem měl pouze jeden disk a obcházel jsem s ním celé hřiště.

Získal si tento sport u vás oblibu i díky tomu, že se mu věnovala celá vaše rodina?

Určitě, pocházím z discgolfové rodiny, vždycky jsme tento sport hráli společně. Na discgolfu je asi to nejkrásnější, že ho může provozovat celá rodina. Na hřištích tak jste schopni potkat třeba maminku se dvěma dětmi. Je to skvělá aktivita, jak sportovat a zároveň být venku v přírodě.

Vám je v současnosti sedmatřicet let, jste první profesionální discgolfista, mistr světa z roku 2009 a bývalý nejlepší hráč světového žebříčku. Nabízí se otázka, jestli se dá tímto sportem uživit?

Na tour jsem byl od sedmnácti let a za rok stihl absolvovat třicet až pětatřicet turnajů. Deset měsíců z dvanácti jsem trénoval a hrál. Vydělal jsem si dost na to, abych uživil sebe, svou rodinu a dokázal cestovat po USA, Evropě nebo Japonsku.

V současné době se o tento sport začínají zajímat značky jako Adidas, Nike a mohl bych pokračovat. Je na vzestupu. Na jednom turnaji v Americe si hráč, který se umí dobře otáčet, může vydělat mezi dvěma až třemi tisíci dolary.

Stále i teď fungujete v takovém nasazení jako v sedmnácti letech?

V tomto roce jsem hodně zvolnil. Mám ročního syna Ariana a snažím se s rodinou trávit co nejvíce času. Momentálně jezdím po světě a pokouším se tento sport propagovat, učím lidi, jak jej správně hrát, zabývám se také navrhováním a stavbou discgolfových hřišť.

Vždycky odletím například na dva týdny do Evropy, pak zase přicestuji zpátky a podobně. V rodině mám podporu. Má manželka je také discgolfistka, i když to není profesionálka.

Evropskou discgolfovou velmocí je Finsko

Budišov nad Budišovkou Discgolf je v současnosti sport, který v Evropě prochází velkým boomem, a to včetně České republiky. Stavbě hřišť na našem území se dlouhodobě věnuje Přemysl Novák. Hodně vypovídající je následující statistika.

„Zatímco v roce 2010 se v Česku nacházelo pouze jedno hřiště ve Špindlerově Mlýně, loni jich bylo už šestapadesát. Profesionální discgolfová asociace byla založena v roce 1983. Do roku 2012 evidovala celkem padesát tisíc hráčů. Za poslední čtyři roky se jejich počet zvýšil o dalších třicet tisíc," uvedl Přemysl Novák, jenž realizoval stavbu discgolfových hracích ploch v Budišově nad Budišovkou či Opavě.

Moravskoslezský kraj podle něj společně se Svitavami, Libercem a Prahou tvoří největší centra tohoto sportu u nás. V Evropě se discgolf velmi rychle rozvíjí v řadě zemí, mezi ně kromě Česka patří například také Německo nebo Estonsko. Populární je ve Skandinávii. Absolutní velmocí je pak Finsko.

„Troufnu si říct, že po hokeji a florbale to tam je třetí nejoblíbenější sport. Finové momentálně mají 530 hřišť. Asi 230 z nich pak vyrostlo za poslední tři roky," pokračoval Novák. Discgolf vznikl v sedmdesátých letech v USA a je spjatý s dobou hippies. Vyvinul se z frisbee.

Postřeh Petra Duška: Koš na disky jako krmítko pro ptáky

Byť v České republice je discgolf na vzestupu a staví se nová hřiště, řada lidí se s ním teprve seznamuje. Hodně mě tak pobavily historky Přemysla Nováka, který hrací plochy buduje. Při discgolfu se hází na speciální koše zakotvené do země.

Pokud jste o tomto sportovním odvětví nikdy neslyšeli, může vás zmást jejich využití. Není tak divu, že například na Ladronce v Praze si o ně lidé zamykali kola. Ještě originálnější byli občané Havířova, kteří zde neváhali připevnit lůj pro ptáky.

Discgolf celkově působí dost nenápadně. Na hřištích si proti záloze půjčíte několik disků, za vstup na něj se platí jen zřídkakdy a zapojit se může klidně celá rodina.

Sledovat však při hře Averyho Jenkinse je jedinečný zážitek. Když jsme společně přišli na obávanou budišovskou jamku číslo patnáct, koš ani nebyl vidět. Házelo se zespodu do kopce přes stromy a v ideálním případě měl disk ještě vykonat lehkou zatáčku doprava. Na první pohled naprosto neřešitelný úkol, zvlášť když byla jamka snad sto metrů daleko.

Sedmatřicetiletý Američan se však ve specifickém terénu rychle zorientoval, poslal disk těsně nad zemí, nasadil mu rotaci a plastový kotouč skutečně letěl směrem, jakým měl letět, a to ještě hodně daleko. Na hole in one, tedy trefení jamky prvním hodem, to sice nebylo, ale jak jsem nejprve kroutil hlavou, že snad ani není možné, aby si tímto sportem někdo na turnajích v USA vydělal za den v přepočtu nějakých sedmdesát tisíc za den, když se daří, musím před Jenkinsovým uměním smeknout.

Holt, profesionálové nejsou pouze ve fotbale, hokeji nebo tenise, ale i v discgolfu, což je potřeba respektovat.