Založení klubu Pajdulák byl váš nápad?

Ano, troufám si neskromně říct, že jsem skutečně vydal ten první impulz. Ale sám bych klub sotva dostal tam, kde je nyní.

Největší poděkování patří určitě Zdeňku Týnovi, který organizuje drtivou většinu našich mimořádných akcí, dále Lukáši Rádkovi, který nám zajistil první stabilní útočiště v čase těžkých začátků, dále Václavu Hajíčkovi a Janu Macháčkovi, a v neposlední řadě pochopitelně i všem hráčům, kteří klub navštěvují, navštěvovali nebo dokonce přivedli nové tváře.

Je v Opavě o takový klub zájem?

Nepochybuji o tom, že o deskové nebo obecněji společenské hry zájem je. Trochu složitější to může být s herním klubem. Myslím si, že lidé se často stydí přijít do neznámé společnosti. Preferují svou vlastní malou skupinku.

Do jisté míry je chápu, ne každý člověk si, jak se říká, „sedne" s každým. Klub je plný různých lidí s rozmanitým vkusem. My nabízíme rozmanitost v hrách i hráčích. Navíc se u nás nikdo nemusí bát vyzkoušet hry, které nezná. Novým hráčům rádi vše vysvětlíme a ukážeme.

Kdo může přijít k vám do klubu? Platí u vás věková omezení?

Omezení horní věkové hranice nemáme. A možná trochu paradoxně jsem v našem klubu dlouho patřil mezi nejmladší. Byť u nás mají nejstarší členové děti teprve na základní škole, tak třeba právě v ostravském klubu Korunka, s nímž utužujeme dobré vztahy, se najde i několik velmi aktivních hráčů, kteří už stříhají metr odchodu do penze.

Dolní věkovou hranici ovlivňuje to, že začínáme relativně pozdě, a tak bych návštěvu doporučil spíše středoškolákům a starším. Pro ty mladší je určen projekt Pajduláček (čtvrtek od 15 hodin v budově v Husově ulici 17).

Jaké jsou cíle klubu do budoucna?

Po pěti letech působení klubu se konečně blížíme k té představě, s jakou jsem klub zakládal. Členů i her utěšeně přibývá, takže si za členskou základnu troufám říct, že jsme spokojeni. To ale neznamená, že do budoucna nechceme nic zlepšovat – prostor pro to určitě je. Ten je ostatně vždycky.

Asi nejpalčivějším problémem je místo, kde se scházíme. Ne že bych si pohostinnosti Slezské univerzity nevážil, ale je složitější zde vytvořit tu pravou klubovou atmosféru. Dále bych rád sloučil místa, kde hrají dospělí a kde hrají děti. Rád bych také uspořádal velký festival (nejen) deskových her. Takovou akci ovšem není možné ušít horkou jehlou.

Jak složitá je organizace takového klubu?

Před těmi pěti lety to bylo docela jednoduché, ale jak se členská základna rozšiřuje, je to samozřejmě stále složitější. Zvláště když nikdo z nás, kteří se na vedení podílíme, nemáme s ničím podobným předchozí zkušenosti. Ale učíme se za běhu, snažíme se poučit z chyb a doufám, že se nám to daří.

Jaká budoucnost čeká deskové hry? Nebudou jim stále více konkurovat ty počítačové?

Počítačové hry ty deskové nenahradí, ale budou jim rozhodně zdatně konkurovat. Věřím, že v příštích letech poroste trh 
s deskovými hrami i na úkor těch počítačových. Nicméně obojí má své klady a zápory. 


V počítačových hrách odpadá zdlouhavá příprava a manipulace s herními součástmi. Také obvykle odpadá problém hledání spoluhráčů – buď hrajete sami proti počítači, nebo spoluhráče naleznete díky internetu třeba na druhém konci světa.

Deskové nebo, řekněme, společenské hry mají naopak výhodu bezprostředního kontaktu se spoluhráči, který on-line chat nahradit prostě nemůže.

Jakub ŠotolaNarodil se před 28 lety v Opavě, kde vystudoval Mendelovo gymnázium a v současné době je doktorandem na Slezské univerzitě. Jeho hlavním koníčkem jsou deskové hry, což jej také vedlo k založení Klubu deskových her Opava, který navštěvuje stále více hráčů.

Díky deskovým hrám objevil podle svých slov zcela nový a rozmanitý svět, který mohou hráči objevovat každou středu od 18 hodin v odpočinkové místnosti komplexu Slezské univerzity v Hradecké ulici.

Petr Večeřa