Jiří Gill: Všichni jsme děti přírody

Vaše nejnovější vernisáž se blíží. Jak byste ji čtenářům představil?

Výstavu pro mě připravuje má dcera Bronislava Hyvnarová a jedná se vlastně o dárek k narozeninám. Na výstavě jsou obrázky květin a krajinek. Já bych řekl, že se čtenáři nemají na co těšit – jsou to jen takové moje mazanice. Říkám tomu takhle, protože je namazala moje pravá ruka, která neumí pořádně zavázat ani tkaničku u boty – a to je pravda.

Někteří vás popisují jako muže, který svůj život spojil s druhými. Co to znamená?

Lidský život bez práce pro druhé nemá žádný smysl. No není to tak? Kdyby si to každý uvědomil, nebyly by zločiny a násilnosti. Všem by se nám žilo lépe.

Byl jste skaut, pionýr, působil jste 
v hnutí Brontosaurus i Ponny Express. Z jakého důvodu vás tyto organizace tak zajímaly?

Ještě musím dodat, že jsem pomáhal na táborech Pathfinderům. Rád jsem pracoval pro mladé lidi a je jedno v jakém režimu. Hlavně že děti nekazí ideologií. Ve skautu jsem dělal to stejné co v pionýru, jen se to jinak jmenovalo. Hodně mi k srdci přirostl Brontosaurus – mladí lidé chtějí být spolu, diskutovat o tom, co umí, a ukázat to druhým.

Proč ve vašich dílech hraje prim právě příroda?

Těžko říct, možná proto, že všichni jsme děti přírody – v ní se mi líbí všechno. I „škaredé" počasí mi pozvedne ducha. Líbí se mi na horách, jak zpívá vítr ve skalách. Všude je plno života, od mravenců až po vlky, které jsem viděl dvakrát. Zajímavé je pozorovat divoké husy nebo ryby ve vodě. Prostě všechno stojí za to.

Co vás bavilo nejvíce, malovat, kreslit, nebo fotit?

Všechno. Ono se to totiž doplňuje. Zajímavé jsou linoryty, suchá jehla a jiné techniky, ale chce to mít zařízení.

Nemáte žádné výtvarné vzdělání, přesto vystavujete. Považujete se za umělce?

Ne, to nepovažuji. Tvořením je zkrátka život pestřejší.

V únoru jste oslavil životní jubileum. Celý život zaznamenáváte realitu kolem sebe, co říkáte na dnešní svět?

Všechno je velmi podobné, jedině technika a myšlení lidí se trochu mění. V podstatě je i to myšlení stále stejné. Jen kolikrát uvažuji, že kdyby v historii nebyly katastrofy jako mor, cholera a války, tak bychom už před tisíci lety neměli kde bydlet. Lidé jsou ale pořád stejní, jen bychom si neměli nechat líbit, aby zlo převládlo.

Pocházíte z Českého Těšína. Jaký je váš vztah k Opavě?

Obě dvě města jsou v Horním Slezsku a jenom lituji, že Slezsko, které je mi tak blízké, není jednotnou zemí. Přál bych si více cestovat a poznávat části tohoto území, které neznám hlavně v Polsku. Doháním teď doby, kdy se od nás do Polska cestovat nesmělo.

Čeho si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Nejvíce asi doby, kdy jsem dělal kopáče, posiloval svaly, měl čistou hlavu, hodně peněz a vozil domů krásné minerály, které jsem nacházel, když jsme v Brně zapískovávali výkopy. A taky si cením spolupráce se Stanicí mladých přírodovědců při brněnské zoologické zahradě, se kterou jsme dělali společné akce.

Jaké přání do budoucna máte?

Vrcholem života je smrt. Tak bych si přál klidnou smrt.

Petr Večeřa