Před cestou na pouť jste se ostříhala, měla pro vás cesta zvláštní význam?

O pouti jsem uvažovala už dlouho, chtěla jsem ji prostě vyzkoušet. A teď se sešlo několik příznivých faktorů. Jednak jsem měla poslední prázdniny jako student a měla jsem měsíc a půl volno. Navíc mi v srpnu bylo 25, takže jsem to pojala jako takový netradiční dárek sama sobě.

To, že jsem se ostříhala, s cestou souviselo, ale jen trochu. Vlasy jsem totiž prodala, a to jsem plánovala už delší dobu. Kvůli pouti jsem se jen nechala ostříhat dřív.

Šla jste sama, to jste neměla strach?

Strach měli spíš ostatní, já jsem si něco takového nepřipouštěla. Kdybych se na začátku bála, asi bych nikdy neodešla.

I toto léto byla v Evropě velkým tématem uprchlická krize, neovlivnilo to nějak vaši cestu? Nenastaly problémy při přecházení hranic?

Na cestě jsem se s uprchlíky ani s nějakou negací vůči mně nesetkala. Trochu jsem se obávala přechodu hranic, ale nakonec mi před hranicemi vždycky někdo zastavil a převezl mě v autě.

Víte, kolik kilometrů jste na své pouti ušla?

Cesta mi trvala 26 dní. Přesné číslo bude těžké spočítat, protože občas mi někdo zastavil a svezl mě autem. Ale měla jsem krokoměr, takže vím, že jsem ušla 736 471 kroků.

Co bylo ze všeho nejtěžší? Neměla jste někdy chuť to vzdát?

Nejsložitější bylo to nevzdat. (smích) Na začátku, ještě v České republice, jsem byla aspoň trochu v kontaktu s blízkými přes mobil, takže ti mi dodávali motivaci, navíc jsem měla radost, že jsem vůbec vyšla.

Pak se mi třeba v Rakousku stalo, že jsem zmokla v noci, měla jsem mokré všechno, včetně spacáku, takže jsem nemohla jít dál. Navíc celý den pršelo a byla zima, ale pořád jsem cítila, že to ještě není u konce a že teď ještě skončit nemůžu.

Ale možná bylo nejsložitější každé ráno sbalit spacák a karimatku, to se mi někdy fakt nechtělo.

Jakou radu byste dala někomu, kdo uvažuje o podobném zážitku?

Hlavně aby si rozmyslel, co opravdu potřebuje se sebou, protože krosna se pronese. Žijeme v civilizovaném světě a lidé jsou většinou hodní. Když vidí člověka s obrovskou krosnou, často i sami nabídnou pomoc, takže velké zásoby člověk nepotřebuje.

Taky bych poradila, aby se člověk nenechal odradit ostatními, ale zároveň bych nikoho nenutila. Člověk o tom musí být vnitřně přesvědčen.

Na co budete ze své cesty nejvíce vzpomínat – a na co byste možná raději zapomněla?

V obou případech odpovím – lidé. V Rakousku jsem se setkala s úžasně milými rodinami, které mě vzaly k sobě domů. Nechali mě se osprchovat, nabít si telefon, pozvali mě na snídani, oběd i večeři a ještě mě vybavili na cestu jídlem a radami.

V Itálii jsem se občas taky setkala s pohostinností, ale v případě mužů to nebyla pohostinnost vždy úplně nezištná. Naštěstí se ale nic nestalo a teď je z toho historka, kterou bavím přátele.

Připravovala jste se na cestu nějak speciálně?

Vůbec ne. Přečetla jsem si jen něco o tom, co si ostatní poutníci brali s sebou, a upravila to podle sebe. O to víc jsem pak byla překvapená, jaké to vlastně je, když má člověk na zádech 20 kilo. To jsem si vždycky dvakrát rozmyslela, jestli opravdu potřebuji sundat krosnu ze zad a jestli z ní opravdu už nic nepotřebuji, než si ji zase nahodím na záda.

Jak se na tento nápad tvářila rodina a kamarádi, neměli o vás strach?

Na začátku tomu nikdo nevěřil, všichni si mysleli, že to je zase jen nějaký bláznivý nápad, který mě rychle přejde. Opravdu to chápali jen ti, kteří sami na nějaké pouti byli.

Pak byli všichni v šoku, že jsem opravdu šla. Mamka říkala, že si strach nepřipouštěla, jinak by se zbláznila. A já jsem nepřipouštěla ke své cestě žádné námitky, protože jsem opravdu chtěla jít takhle – sama, bez stanu a bez velkých plánů.

Jak reagovali místní, když viděli cizince s krosnou na zádech?

Dost často se mě vyptávali na mou cestu. V Rakousku jsem šla hlavně po cyklostezce a tam se mě pořád ptali důchodci, což byla legrace, protože nemluvím německy. V Itálii už to chápali více, protože znají poutě do Říma, ale všichni se divili, že jdu sama a pěšky.

U nás si lidé moc netroufnou oslovit cizího člověka, i když je to zajímá, což je škoda.

Chystáte se někdy si pouť zopakovat?

Když mě taťka viděl, jak si balím krosnu, tak hned chtěl jít taky. Takže mě napadlo, že bych další pouť jela na kole a s ním, abych s sebou měla mechanika. (smích) Vzhledem k tomu, jak je chůze jako dopravní prostředek neefektivní, to na nějakou velkou pouť hned tak nevidím, ale něco menšího – například jen po republice – by bylo fajn.