Před nedávnem se vydal na cestu ze Singapuru do Evropy. Cestoval v době po atentátech na bruselském letišti a metru. Naše redakce si s ním v rámci rozhovoru povídala mimo jiné o tom, co všechno se v některých státech dá pronést na palubu letadla.

„Udivuje mě, že na některých letištích byste si byli schopni s sebou vzít do letadla klidně i nůž," upozornil Karel Válek a odpovídal také na další otázky.

Karle, pocítil jste při návratu do vlasti zvýšená bezpečnostní opatření na letištích?

Upřímně jsem očekával, že to bude daleko důslednější. V Singapuru se kontrolovalo až před gatem, to znamená, že teoreticky bych dokázal výbušninu přenést až tam. Na druhou stranu v Curychu mě proklepli velice solidně.

Normálně kontroly probíhají namátkově, ale tentokrát byli kontrolováni úplně všichni ihned po příletu. Musel jsem sundat boty, pásek, kontrolovaly se počítače, Švýcaři dělali také stěry, zda člověk přišel do kontaktu s výbušninou. Mohou tak najít stopy střelného prachu a podobně. Kontrola trvala asi deset minut. Byla zaměřena na zavazadla, která se berou na palubu.

Potom jste pokračoval do Prahy, že?

Ano, tam jsem si žádných zvýšených opatření nevšiml. Nešlo o nic netradičního. Žádní vojáci a podobně.

Během roku zvládnete několik desítek letů, vzpomenete si na nejpřísnější kontrolu?

Ano, zhruba před pěti nebo šesti lety jsem letěl z Mnichova do Ameriky. Musel jsem odpovídat na celou řadu otázek. Například jestli jsem si sám balil kufr a mohl bych pokračovat. Zapisovatel při tom bedlivě sledoval mé reakce, jestli jsem klidný a tak.

Jsou naopak země, kde se na kontroly příliš nedbá?

Jsou, a asi by se mnozí divili, jak zde kontroly probíhají. Myslím si, že někde byste byli schopni pronést na palubu i nůž. Jednou jsem třeba letěl z Nigérie do Frankfurtu. V Německu u mne našli láhev s litrem a půl vody a neuměli pochopit, jak je možné, že jsem se s tím do letadla vůbec dostal. Ukazoval jsem značku, že voda je skutečně z Nigérie, tak jen nechápavě kroutili hlavou.

Velmi slabé jsou kontroly třeba i v Kuvajtu. Zažil jsem, že člověk, který vás měl prohledat, si hrál se smartphonem a byl na Facebooku. Své práci nevěnoval příliš velkou pozornost. Oproti tomu ve státech, kde byste to nečekali, mě zkontrolovali důkladně. Například v Angole. Prošli jsme skenerem v hale a pak i po vystoupení z autobusu i ještě jednou přímo před letadlem. To se mi ještě nestalo.

Neměl jste i s těmito zkušenostmi při některých letech strach?

Musím říct, že loni jsem byl čtyři měsíce v Kuvajtu a Dubaji. Tam jsem měl strach, aby se něco nesemlelo. Podle mého je tam určitý radikalismus větší. V Evropě se bojím Holandska a Belgie. Obával jsem se, ať při návratu ze Singapuru nebudu muset volit cestu přes Amsterdam.

Dokážete si představit opatření, které by zamezilo atentátu, jenž se stal třeba právě v Bruselu?

Dokážu, a dokonce jsem se s jedním takovým i setkal. Přesně si nevybavuji letiště, ale myslím si, že to bylo někde v Austrálii. Ještě předtím, než vstoupíte do haly, projedou vás skenerem. Kdyby něco takového fungovalo například v Bruselu, žádný útočník by se do prostor, kde k atentátu došlo, nedostal.

Nyní trochu z jiného soudku, čím se momentálně vlastně živíte?

Zhruba před dvěma lety jsem začal pracovat pro holandskou společnost Damen shipyards. Ta má loděnice po celém světě. Funguje to tak, že zákazník si objedná loď, kterou mu vyrobíme, a převezeme mu ji. Během plavby na moři na cílové místo zároveň zjistíme, jestli má nějaké technické problémy a podobně.

Naposledy jsme dělali zakázku vojenských lodí pro armádu v Tanzánii. V polovině cesty ze Singapuru jsme to ale museli otočit zpátky, takže tam za dva týdny letím znova.

Kromě toho jste si ovšem vyzkoušel i jiná zaměstnání na moři. O co přesně šlo?

Bagroval jsem anebo se plavil na mořském remorkéru. V Angole jsme pomáhali velké lodě na plyn dotlačit ke břehu. Prací bylo více. S nadsázkou řečeno jsem jak prostitutka, jdu pracovat tam, kde mi dají víc. (smích)

Umíte si vůbec život bez moře představit?

Je to jako droga. Na moři jste osamocený a svobodný. Podle mého to vyhovuje i mé manželce. Na měsíc má ode mě klid. (smích) Syn to taky bere normálně. Někde jde táta ráno do práce a vrátí se večer, já se vracím až za měsíc. Pak jsem ale taky třeba měsíc doma. Záleží na zakázce.

Firma se mi to ale snaží sestavovat, ať jsem třeba tři týdny na moři, tři týdny doma a podobně.

Není to přece jenom pro vás někdy složité?

Bez moře bych být nemohl. Vracím se na ně rád, z republiky jsem vždycky otrávený. Nevím, čím to je, že se v republice k sobě můžeme chovat tak blbě. Ve firmě jsem jediný Čech, jinak pracuji se samými Holanďany. Všichni se k sobě chovají uctivě a mile.

Před nějakou dobou jsem vezl loď do Ruska, do Murmansku. Zde mě krásně uvítali, popovídali si, přístup byl zkrátka výborný. Nevím, proč to tak nemůže být i u nás.