Kvůli populismu a radikálnímu přístupu především k islámu je považován za extrémistu. Z toho důvodu taky vzbudila diskusi zpráva o chystané přednášce Bloku proti islámu, v jehož čele stojí. Akce se má uskutečnit v opavském Obecním domě.

Redakci Opavského a Hlučínského Deníku proto zajímalo, jakým způsobem Martin Konvička obhajuje své postoje, otázky se ale týkají také jeho vazeb na Opavsko, kde vyrůstal.

Termín svoboda často zaznívá ve vaší rétorice a operuje s ním také prohlášení Bloku proti islámu. Tam se mimo jiné uvádí, že spolek prosazuje zrušení poplatků pro veřejnoprávní média. Tyto finance má pokrývat státní rozpočet tak, aby nedocházelo k podpoře děl zesměšňujících národ a „aby je moderátoři nepřechvalovali". Nepřijde vám toto nesvobodné? Není politické dotování rozhlasu a televize vším, jenom ne garantem svobodného přístupu k informacím?

Koncesionářské poplatky za média nejsou nic jiného než daň, a to navíc daň silně regresivní, a tudíž nespravedlivá. A protože tu daň garantuje a vymáhá stát, jedná se vlastně o státní financování, byť neuměle zastřené. Když se ale k věci vyjádřím podrobněji, tak opravdu netuším, proč by občan měl povinně platit pět nebo kolik veřejnoprávních kanálů, které produkují lacinou zábavu a tím konkurují komerčním stanicím. Jsou navíc propagandistické.

Ta propaganda není řízena politicky, parlamentem či vládou, což by bylo sice odporné, ale kontrolovatelné ve volbách. Je to propaganda úzké skupiny televizních a rozhlasových tvůrců, kteří si veřejnoprávní média de facto zprivatizovali. To je prostě nepřípustné.

Ať si existuje jeden, opakuji jeden, státní a politicky řízený televizní kanál, kde bude prostor na zprávy, relace politických stran a podobných organizací, zprávy o počasí, nouzová hlášení a možná sportovní přenosy.

Máte představu, kdo by určoval, jaké dílo a který autor představuje umění, a naopak, kdo by posuzoval, co umění není?

A on někdo chce určovat, co je umění? BPI nechce nikomu omezovat svobodu umělecké tvorby. Jediné, co chceme, je omezit státní financování aktivit, které se za umění označují, ale jsou buď neumětelsky hloupé, nebo vyloženě propagandistické.

Takže v mé představě podpory umění by veřejné rozpočty podporovaly to, co prokázalo dlouhodobou životnost a samo si na sebe nevydělá. Tedy například památkovou péči, velká kamenná divadla a koncertní síně, knihovny, ale třeba i místní a okresní muzea a galerie, kterým by byly garantovány prostředky na provoz.

Určitě však ne umělecké soutěže, fondy kinematografie a podobné propagandisticky zneužitelné výmysly.

Jaké umění se líbí vám? Jakou například posloucháte hudbu?

Budete překvapen, posledních asi deset let poslouchám skoro jen „elektriku", tedy žánry jako techno, drum'n'bass a podobně. Neumím je moc pojmenovat. Ten svět se mi otevřel až v relativně pozdním věku a nějak jsem si nenašel čas na teoretické studium toho, k čemu jsem se dostal.

Chvíli bych se teď bavil o Martinu Konvičkovi jako o akademikovi. Jste považován za kvalitního entomologa. Komplikuje vám politická angažovanost akademickou práci?

Možná bych to upřesnil. Kdysi jsem se označil za entomologa a mediální svět se toho chytil, protože to navozuje takovou tu legrační představu strejdy, který pobíhá po louce se síťkou. Takový jsem ale naposled byl někdy na střední škole.

Počínaje tou vysokou mě zaujalo, proč některé druhy hmyzu mizí ze světa, přestože se zdánlivě nezměnilo nic, co by jim mělo vadit. Abych to však nezamluvil. Jistěže komplikuje. Dělat vědeckou práci skutečně dobře, špičkově znamená věnovat jí aspoň sto padesát procent pracovní doby.

Dělat politickou práci špičkově si žádá prakticky totéž. Já se přiznám, že zatím lavíruji a dělám obojí takříkajíc na půl plynu. A není snadné s tím žít. Naštěstí jsem si ve vědě stačil vychovat dost vynikajících pokračovatelů, kteří ten akademický prapor nesou dál za mě.

Na druhé straně toho ústupu od vědy nelituji.

Etická komise Jihočeské univerzity se zabývala dopady vašeho veřejného vystupování na celý ústav. Proč jste se s výsledky oficiálně neseznámil? Je to přeci regulérní orgán, který může jednat i bez vaší přítomnosti.

Obávám se, že vycházíte z chybných informací. Já se s výsledky samozřejmě seznámil, ale odmítl jsem je přijmout jen tak poštou, aniž bych byl k jednání přizván. Tím jsem akademické kolegy tak trochu přinutil říci mi jejich námitky do očí.

Zkuste mě pochopit. Jsem v této zemi nejznámější zaměstnanec své univerzity, navíc jsem byl mezi členy té komise druhý nejvýznamnější vědec. Tedy podle měřítek, které si sami vědci nezávisle na mně stanovili. Tím pádem si opravdu nebudu číst závěry komise v dopise jako nějaký školáček, jemuž je udělena důtka.

V prohlášení bloku se také uvádí, že chce zamezit podpoře multikulturním neziskovkám a organizacím. Jako akademik v rámci zahraniční spolupráce přece přicházíte do styku s jinými kulturami. Stejně tak je potkávají studenti. Není tedy dobré o nich něco vědět a rozvíjet spolupráci na více úrovních?

Zahraniční spolupráce stojí na respektu a reciprocitě mezi spolupracujícími. Jedu-li na mezinárodní konferenci nebo stáž, tak nikdo neočekává, že budu odhazovat či poplivávat své češství a naopak.

Máme na oddělení třeba kolegu z Bhutánu, ale on ani my nepředpokládáme, že přestane být Bhutáncem, nebo že se kvůli němu my ostatní budeme přizpůsobovat bhútánským zvykům. Já pán, ty pán, to je vše. Je ovšem na světě kultura, která na vzájemný respekt a reciprocitu nikdy nepřistoupí, která nikdy nebude respektovat jiné kultury.

Všichni víme, která to je, ale současný západní multikulturalismus se tváří, že tomu tak není. Importem a dokonce i pouhým respektováním kultury, která odmítá respektovat kultury jiné, tak vlastně zadělává na konflikt. Islámu se buď podřídíte, nebo vás zlikviduje.

Multikulturalismus, který do své agendy zařadil respekt k islámu, tak nutně vyústí do islámské monokultury. A to já odmítám připustit.

Předpokládal bych, že na vysokoškolském vyučujícím, jako na představiteli vzdělanosti, leží automaticky určitá míra celospolečenské zodpovědnosti. Když pročítám komentáře vašich příznivců, ve většině případů jsou plné násilí a rychlých soudů, bez snahy se jakkoli informovat. Je podle vás odpovědné podílet se na radikalizaci společnosti?

Na radikalizaci společnosti se opravdu nepodílejí ti, kdo na úkor svého volného času i kariéry varují před nebezpečím, ale ti, kdo to nebezpečí podceňují, odmítají vidět, bagatelizují a dokonce se snaží umlčovat „posly špatných zpráv". Mohl bych jmenovat. U nás to jsou třeba pánové a dámy Babiš, Bělobrádek, Dienstbier, Halík, Jurečka, Pelikán, Sobotka, Šabatová, Valachová.

To oni, každý nějakým způsobem, zanedbávají svou ústavní povinnost, což je chránit bezpečí a svobody svých spoluobčanů. To kvůli nim jsou někteří občané stále bezradnější, a tudíž stále radikálnější. Já ty jmenované varuji nepřetržitě od roku 2009.

Věřte mi, že málokdo v téhle zemi má tak čisté svědomí, jako já, a věřte mi, že na rozdíl od výše jmenovaných usínám každý večer s čistou myslí.

Týká se čistá mysl i vaší snahy o větší benevolenci při získávání zbraní? Pokud jde o mě, mám obavy z toho, že by státní složky suplovalo něco jako národní garda, nebo že mě na ulici bude lustrovat ozbrojený radikál. Proč bych takové obavy mít neměl?

Národní garda je naprosto legitimní součástí obranného systému třeba v USA. Naopak jedním z prvních opatření nacistů po okupaci Čech a Moravy, ale i komunistů po únorovém převratu, bylo zabavení zbraní držených občany.

Pokládáte USA za nedemokratickou zemi? Žil byste raději v USA, nacisty okupovaném protektorátu, nebo poúnorovém Československu?

Na sociálních sítích se diskutuje opavská přednáška organizovaná Blokem proti islámu v Obecním domě. Podle správců během sjednávání pronájmu nebyl zmíněn politický podtext. Proč podle vás krajští organizátoři nejednají jménem spolku?

O té záležitosti se dozvídám poprvé. Blok proti islámu není politický spolek. Je to zájmové sdružení, byť ty zájmy přerůstají do politiky. Ale to třeba zájmy myslivců také. (poznámka redaktora: BPI jde do voleb spolu se stranou Úsvit).

Plánujete do Opavy přijet?

Ano, ale ne na tu přednášku, na kterou se mě ptáte. BPI pořádá od Nového roku tak deset veřejných akcí týdně po celé republice, já sám vyjíždím tak na dvě až tři. Všechny prostě nestihnu, i když bych rád.

V Opavě jste se narodil, jak dlouho jste ve městě žil?

Já to mám s Opavou složitější, než pouhé narodil. Já se tam narodil, protože tam maminka, Řekyně toho času z Osoblahy, získala první práci na vysoké škole. Tatínek byl zrovna na vojenské službě kdesi na Slovensku. Ale hned po jeho návratu, to mi byly asi tři měsíce, se rodiče přestěhovali do Ostravy Hrabůvky.

Tam jsme byli do poloviny mé třetí třídy, načež následoval návrat na Opavsko, ovšem ne do samotné Opavy, ale do Žimrovic, kde táta po dobu šesti let řídil tamní papírnu. Takže v Žimrovicích, úžasném údolí Moravice, a také v Hradci nad Moravicí, kam jsem chodil na druhý stupeň ZŠ, jsem vlastně trávil takovou tu nejdůležitější část dětství.

Tu, kdy se učíte vztahům k vrstevníkům, poprvé koukáte po děvčatech, poprvé nepřijdete na noc domů, ochutnáte první cigaretu … znáte to. Do Opavy jsem nakonec nastoupil na „Mendlák", ale ještě před prvním pololetím jsme se s rodiči zase stěhovali, pro změnu do Frýdku-Místku. Takže se dá říct, že jsem takový severomoravský Ahasver.

Mělo Opavsko a jeho možnosti vliv na to, jakou profesní dráhu jste si vybral?

Údolí Moravice v osmdesátých letech, ještě před zmeliorováním většiny nivních luk u řeky, to byl pro začínajícího přírodovědce ráj na zemi. On to je nejspíš ráj pořád, ale dlouho jsem tam nebyl.

Ale možná ještě důležitější, než je pytlačení pstruhů s vesnickými kluky a osamělé toulky za motýly a brouky, byl 2. stupeň ZŠ, kde jsem měl štěstí jak na vynikající učitelky a učitele přírodopisu, tak na bezvadnou tlupu stejně zapálených vrstevníků, kteří se sdružovali v pionýrském oddíle mladých přírodovědců Nezmaři.

Jako špičková parta mladých přírodovědců jsme samozřejmě měli vztah jak ke Slezskému muzeu, tak k Okresní stanici mladých přírodovědců nebo třeba k Arboretu Nový Dvůr. Tohle byly instituce, v jejichž stínu jsem v podstatě vyrůstal, a dá se říct, že po přestěhování do Frýdku-Místku, kde jsem tyto vazby neměl, jsem po odborné stránce krapet zakrněl Konvička gymnazista už prostě nebyl tou hvězdou, jakou byl Konvička, školák z Hradce.

Pak se mi ale Opava nečekaně vrátila, a to v osobě mladšího kolegy Jirky B., opavského rodáka. Ten je absolutní republiková špička, co se znalostí motýlů týče. Je také mnohem víc „odchovancem" opavského muzea než já. A díky Jirkovi, skrz jeho vazby, mám v Opavě i nyní pár přátel, s nimiž lze posedět nejen nad problémy.