Četl jste jako kluk rodokapsy?

To bych řekl. Dědeček jich měl plný kufr a já je přímo hltal. Lákala mě jejich romantika, kořeněná dobrodružstvím, a nejednou jsem si představoval, že jsem kovbojem.

Představy se vám do jisté míry asi naplnily.

Zapracovala náhoda. Na vojně jsem hrál s Taxmeny a přes zpěvačku jsem se dostal do Suchdola k legendárnímu „hospodáři" Kašpárkovi a jeho koním.

Tam jsem zažil počátky westernového ježdění. V Opavě jsem se v kateřinské dostihové stáji jako pracovní jezdec zase dostal k dostihovému a později parkúrovému ježdění. Dnes jsem členem jezdeckého oddílu v Oticích a mám koně vlastního.

Tomu se říká nákladný koníček.

To je – a nejenom finančně. Pořízení koně bývá to nejjednodušší. K tomu však patří i pravidelné náklady na ustájení, krmení, ošetřování, veterináře i kováře – a to už konto dost provětrává. Další položkou je čas, protože sportovní kůň musí mít denně pohyb ať mrzne, nebo pálí slunce.

Rodina neprotestuje?

Už si zvykla. Moje patnáctiletá vnučka bydlí v Berouně a vztah ke koním po mně zdědila. Když k nám přijede na návštěvu, vyjíždíme do terénu společně.

Na zubařském křesle prý změkne i mafián. Jak jste na tom jako stomatolog vy?

Masochista nejsem, ale zvládám to. Jako profesionál už pokaždé dopředu vím, co mohu čekat, a jsem na to připravený. Jisté je, že vrtání zubů nemá rád určitě nikdo.

Spravujete zuby lidem. Umíte je spravit i koním?

Kdysi jsem jim zuby brousíval, ale to je už dávno. Dnes to dělají jen veterináři a koním, stejně jako lidem, se to nelíbí.

Jste jedním z hlavních organizátorů Pony Expressu. Jak jste se k němu dostal?

Kamarád Jindra Bílek odjel 
v osmdesátých letech do Ameriky a navštívil muzeum Pony Expressu. Po návratu začal verbovat jezdce a vytvořil tým nadšenců. Tomáš Král a Standa Vodenka odstartovali Pony Expressv červenci 1983 v Mníšku pod Brdy. Doručili zakládající listinu a oběhli s ní symbolicky obec.

Mě účast rovněž lákala, ale problém byl v tom, že jsem neměl koně. V tom mi zase pomohl známý známého půjčením Afirmeda.

Vzpomínáte si na svou premiéru?

Na tu určitě nikdy nezapomenu. S přítelem Mirkem Koláčkem jsme si vylosovali úsek Bobrová – Bystřice pod Perštejnem. Poštu jsme tehdy přebírali v Bobrové přesně o půlnoci na hřbitově. Uznejte, že na to se zapomenout nedá.

Pak jste v sedlech koní uháněli noční krajinou „jako ďasi" do Bystřice?

Pokud se dá v noci krajinou uhánět, tak jsme uháněli. 
S námi běžel po svých opavský olympionik Sýkora jako indiánský běžec v kostýmu, půjčeném v divadle z operety Rosemary. Z Bystřice jsme ho už 
v civilu autem odvezli na přerovské nádraží, odkud odjel do Prahy.

Ještě tentýž den se zúčastnil pětikilometrového maratonu Rudého práva a zvládl ho ve svém tohoročním nejlepším čase.

Asi byl pěkně rozběhaný. Jak se Pony Express dostal do Opavy?

Po domluvě s Poláky přijeli „pošťáci" na koních v roce 2000 odpoledne k tehdejší Hypernově v Olomoucké ulici, kde se uskutečnil celý předávací rituál. Mezi diváky byl i primátor Jan Mrázek, kterého akce zaujala, a chválou nešetřil. Další rok už s námi opavský magistrát při zajištění Pony Expressu úzce spolupracoval.

Miroslav KozelskýNarodil se 5. srpna 1944 ve Velké Polomi a po maturitě na gymnáziu vystudoval na olomoucké univerzitě lékařskou fakultu v oboru stomatologie. Působil nejdřív v OÚNZ a pak až do důchodu v psychiatrické léčebně. Bydlí v Opavě, je ženatý, spokojený otec dcery a dědeček vnučky. Volné chvíle spravedlivě dělí mezi koně a kulturu.