Pomáhal také organizovat akci Free Hugs, kdy skupina mladých dobrovolníků objímala lidi 
v opavských ulicích.

Jak vás napadlo pořádat akci Free Hugs právě v Opavě?

Ta myšlenka není naše, vznikla už kdysi v Austrálii. Ale stále mi to připadá jako aktuální a užitečná myšlenka. Poprvé jsme to uskutečnili v Ostravě, jelikož jsme se báli, že potkáme nějaké známé v Opavě a nevěděli jsme, co by na to říkali.

Nakonec jste se k tomu ale odhodlali. Jaké byly reakce?

V Ostravě to byl ohromný zážitek, a když jsem se pak začal věnovat dobrovolnictví, tak jsem si řekl, že by byla velká škoda něco takového v Opavě neudělat. A myslím si, že to stálo za to, zůstanou nám z toho krásné vzpomínky.

Vždyť i někteří lidé nám sami říkali, že jim objetí chybělo, a myslím si, že se poté cítili opravdu lépe. Stále se mluví o tom, že lidé mají k sobě daleko a odcizují se, tak tohle byla dobrá příležitost něco změnit. Člověk aspoň na krátkou chvíli nemusí myslet na své starosti, nebo co se děje ve světě.

Jinak mimochodem v Americe jsou služby, kde se platí za objímání, a my je rozdáváme s radostí a zadarmo.

Takže se mohou Opavané těšit 
na další objímání?

Určitě ano, nosíme to v hlavě a v září nebo říjnu chceme akci zopakovat. Ovšem tentokrát
s tím rozdílem, že bychom chtěli navštívit různá sociální zařízení v Opavě, jako jsou například domovy důchodců a další místa.

Jak jste se vlastně dostal k dobrovolnické činnosti?

Je to zásluha především mé kamarádky, která už dobrovolnicí byla a pomohla mi nasměrovat mě do Elimu, abych vůbec zjistil, co dobrovolnictví obnáší. Já už jako malý měl pocit, že bych chtěl pomáhat lidem.

Původně jsem chtěl být policistou, pak jsem si udělal kurz masáží, začal jsem studovat životní prostředí a teď je ze mě dobrovolník. Víte, nechci, aby to znělo hloupě, ale pomáhat je prostě skvělá věc, otevřít se svému okolí a vnímat, co se kolem mě děje.

Je takových lidí ve společnosti podle vás málo?

Nechci nikoho urazit, ale ono je snadné sedět v hospodě a nadávat, jak něco nejde nebo jak se máme špatně. Málokdo je schopen se zvednout a něco udělat. Člověk může chodit do různých organizací, doučovat děti, pomáhat se dá různými způsoby.

Jen je třeba k tomu najít cestu. 
I já se k tomu dostal hodně paradoxně přes capoeiru.

To je opravdu zvláštní. Co má brazilské bojové umění společného s dobrovolnictvím?

Před pár lety jsme měli vystoupení ve víceúčelové hale v Městských sadech a vedle dalších sportů tam byly i další aktivity z Opavy a mezi nimi byli i dobrovolníci. To byl můj úplně první kontakt s nimi, kdy mě opravdu zaujali.

Co dalšího vás v životě baví? Zmínil jste capoeiru.

Ke capoeiře mě dostal jeden menší incident v mém životě. Už je to skoro 9 let, velmi mě tehdy zaujala kombinace více prvků, jako je boj, akrobacie, hudba, zpěv – a to vše dohromady. Krom toho mi každá hodina capoeiry zlepšovala náladu.

Ale určitě mám i další koníčky. Například mě baví turistika a hory. Rád se vracím na Lysou, kde jsem byl už několikrát. Dál bych rád navštívil Šumavu a České Švýcarsko. V neposlední řadě mě baví také meditace, díky které jsem se zklidnil a koukám na svět zase trochu jinak.

Zdá se, že se nenudíte. Plánujete ještě další dobrovolnické akce?

Co se týká dobrovolnictví, tak toho mám v plánu ještě hodně, co bych rád v Opavě udělal. Určitě se to brzy dozvíte, a pokud vás to zaujalo, můžete si o našich zkušenostech přečíst na stránkách www.dobroexistuje.jecool.net, které jsme založili pro všechny, co chtějí pomáhat a pomáhají.

Ondřej SmolenNarodil se 23. března 1992 v Opavě. Chodil na základní školu Vrchní, poté na Střední průmyslovou školu chemickou v Ostravě, kde se věnoval oboru Přírodovědné lyceum. Po dokončení maturity začal studovat na Vysoké škole báňské v Ostravě obor chemie a technologie ochrany prostředí, kde následně získal titul bakalář.

„Ať už v životě nebo i při mém studiu, chci dělat něco dobrého a užitečného," říká Smolen.

Petr Večeřa