„Plánuji dojet po východním pobřeží tohoto světadílu přes Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Mosambik do Jihoafrické republiky a pak zpátky na sever po západním pobřeží," odhalil své další plány Pavel Klega.

Před nedávnem uplynul rok od doby, co jste na cestě. Jak ten rok zpětně hodnotíte? Podle údajů na vaši stránce máte za sebou 16 tisíc kilometrů, procestoval jste 20 zemí a stopl 200 aut.

Rok utekl jako voda. Připadá mi to, jako bych vyjel včera. Když je člověk spokojený, tak všechno neskutečně letí. Navíc na cestě čas ubíhá úplně jiným tempem. Člověk má čas, aby všechny věci hlouběji prožil, promyslel, pochopil.

Původně před odjezdem jste tvrdil, že byste chtěl do tří let objet stopem celou zeměkouli. Stíháte termín? Ono momentálně jste v Jordánsku, ale vzhledem k tomu, co jste si předsevzal, neměl byste být dál? Neprotáhne se vaše cesta na více let?

Když jsem vyjížděl, tak jsem cestu odhadoval na tři roky. Brzy jsem se v tom uvolnil a z plánu sešlo. První rok jsem se kromě cestování samotného učil, jak dokumentovat svou cestu. Fotil jsem, psal blog a pak hodně začal natáčet, což mě baví nejvíce.

Nakonec jsem se musel videa naučit stříhat. Dává mi větší smysl videa stříhat po cestě než všechno rychle projet a pak to udělat až doma. Navíc mám pocit, že kdykoliv se vrátím, tak doma dlouho sedět nebudu a zase někam pojedu, takže nač spěchat?

Teď to vidím odhadem celkově na pět let. Prakticky na tak dlouho, jak mě to bude bavit.

Kam se budou ubírat vaše další kroky? V rozhovoru, který jste poskytl v Jordánsku, by to měla být snad Afrika?

Ano. V Gruzii jsem potkal francouzského cestovatele, který mi vysvětil, že vítr fouká z východu na západ, takže pokud chci stopovat lodě, tak musím jet nejprna Afriku, odtud do Ameriky a nakonec na Asii.

Jaký nejšílenější zážitek máte za sebou? Vaše putování se snažím důsledně sledovat, a pokud si dobře vzpomínám, hektický byl přejezd mezi Íránem a Kuvajtem. Můžete popsat, o co šlo?

Policistou v Isfahánu mi bylo garantováno, že mi v Teheránu prodlouží víza napotřetí. Tam mě však kapitáni poslali někam a pak na disciplinární pasovou kontrolu, kde mi vystavili 48hodinové výstupní vízum pro opuštění islámské republiky. Mohl jsem zvolit nesnadnější cestu, a to vrátit se do Turecka nebo Arménie. To pro mě však znamenalo cestu zpět.

Vydal jsem se do 1000 kilometrů vzdáleného přístavního jihoíránského města Khorramshahr. Na místě jsem chtěl získat víza a přes relativně stabilní iráckou provincii jižní Mezopotámie se dostat to Kuvajtu. Na konzulátu mi odmítli vydat vízum s odkazem na ambasádu v Praze.

Tam jsem se dozvěděl, že přímo do Kuvajtu jezdí loď. Ta však jela nejdříve až další den. Hledal jsem lodní společnost a na ulici se seznámil s mladým Íráncem, který mě pozval k sobě domů a pomohl mi uplatit policejního kapitána, aby prodloužil vízum, bez kterého nešlo legálně opustit zemi.

Než se tak ale stalo, hrozilo, že se budu muset vrátit do Íránu a policie mě bude vyšetřovat a podezřívat ze špionáže a dalších věcí. Brečel jsem tehdy jako malý kluk.

Téměř v každé zemi, do které jste dojel, jste strávil delší časový úsek a poznával tamní kulturu. Kde se vám líbilo nejvíc – a naopak, kde nejmíň?

Turecko pro mě bylo šok, protože za Istanbulem nikdo neumí jinak než turecky, a mě bez komunikace s lidmi cestování nebaví. Úžasní byli Kavkazané, takže Abcházie, Gruzie a Arménie. Hned potom všechny islámské země, které jsou neuvěřitelně pohostinné.

Na cestu kolem světa jste mimo jiné zamířil i z toho důvodu, že vás ubíjel stereotyp v IT firmě? Splnilo toto putování vaše očekávání?

Naprosto. Už jsem měl hodně nacestováno a věděl, do čeho jdu. Měl jsem obavy, jestli zvládnu pět let na cestě, po pár měsících jsem se menších depresí a krizí setřepal a teďka je to jedna spanilá jízda.

Neubíjí vás na cestách vzdálenost od domova a blízkých? Přece jen jste pryč už více než rok…

Se vzdáleností problém nemám. Vím, že když bude velký problém, tak se člověk dostane domů zpátky letadlem za pár hodin až dní. Navíc mi připadá, že svět je strašně malý, globální a všichni se všemi se znají. Občas na mě dolehne stesk po domově. Já se vždycky krásně vybrečím, uleví se mi a s lehkosti jedu dál.

Jaký ohlas sklízíte za to, že se o své zážitky dělíte s lidmi prostřednictvím facebooku? Alespoň 
z mého pohledu je to skvělá šance, jak toto dobrodružství prožívat společně s vámi…

To je dobrá otázka. Před dvěma lety jsem facebook jeden rok experimentálně nepoužíval. Před cestou jsem se však rozhodl světu otevřít a mou cestu sdílet, a inspirovat tak další lidi. Jsem moc rád za facebook a další sociální sítě. Jsou to úžasné nástroje internetu.

Plánujete sestříhat další epizodu 
ze své cesty?

Celý rok jsem se nořil do světa videa a hledal způsob, jakým budu své záběry sdílet. Vše se mi nedávno v hlavě urovnalo a bude to ve formátu videoblogu. Mám 
v plánu vše nastříhat, než pojedu na africký kontinent a pravidelně vše začít postupně publikovat, takže se mají fanoušci na co těšit.

Jste hlavně v menších zemích, do nichž přijedete vnímán jako celebrita? Narážím na to, že jste natáčel několik rozhovorů pro televize a podobně.

Ano. V Kosovu a Abcházii, což jsou malinké země. Byly to velmi zajímavé zkušenosti. V Kosovu se den po odvysílání reportáže děly divy. Lidé si se mnou na ulici dělali selfíčka. Prošel jsem kolem banky, odkud vyběhl bankéř a dal mi pět dolarů. V obchodě mě ředitelka pozvala na to, na co mám chuť. V Abcházii se dělo totéž v bledě modrém.