Pavel Vaňásek: Češi jsou pohádkový národ

Řinčení zkřížených kordů místní zaslechnou například druhou zářijovou sobotu při ukončení sezony v Klokočově. Pravidelně se vrací také na hrad Bouzov do Galerie v Podhradí. 
V dobových kostýmech, plátové zbroji a s replikami historických zbraní předvádí ukázky klasického šermu, dobově laděné scénky, hry a pohádky.

Nedávno se pustil do jejich zfilmování, na listopad chystá premiéru pohádky Čertova skála. „Šermem to nekončí. Dobrý režisér by měl vědět, jak se lidé v dané době oblékali, na jakých židlích seděli či 
z jakých talířů jedli," říká vítkovský režisér a zakladatel divadelní a šermířské společnosti Arcus Pavel Vaňásek.

Co vás k historickému šermu přivedlo?

Jako malý jsem si přečetl v časopise ABC o nejstarší české skupině scénického šermu Regius. Jejich vyprávění o výrobě kordů mě zaujalo. Později mě oslovil kamarád, jestli bych si
s ním nešel zašermovat. Zkusil jsem to a už jsem u šermu zůstal.

Zlákal jsem několik kamarádů, v devadesátých letech jsem založil soubor Rytíři a lapkové. Ten se časem zaměřil na organizování různých městských slavností. Má blíže ke komerční zábavě plné pestrých barev, šašků, kejklířů a podobně.

V Arcusu nás baví být v přímém kontaktu s diváky, vystupovat a hrát pro ně. Někteří pozdější členové se přidali, když viděli naše představení. Jiní vypomáhali na akcích jako brigádníci a už s námi zůstali.

Kolik má Arcus členů?

Funguje přibližně dvacet let a za tu dobu se v něm vystřídala spousta lidí. Najít zapálené členy není v dnešní době snadné. Momentálně jej tvoří asi dvanáct stálých členů, více žen než mužů. Ženy jsou mnohdy snaživější, šikovnější a vytrvalejší.

Podobně také vznikla myšlenka napsat scénář pro Dívčí válku. Když se řekne šermíři, diváci si obvykle představí velké silné muže. Bývají překvapení, když před ně předstoupí skupina mrštných dívek. Volně s naší společností spolupracuje asi dvacet lidí.

Máme tu výhodu, že všichni zvládáme role všech. Některé hry jsme totiž předváděli až několiksetkrát.

Jak jste si opatřovali zbraně a rekvizity?

Ze začátku jsme používali, co se dalo. Drátěné košile jsme pletli 
z pérových podložek, meče nám kovář ukoval z kočárových per. Sice se po půlroce zlomily, ale byli jsme na ně pyšní. První brnění jsme vytvořili z plechu, ze kterého se dělávaly pračky. Na vyklepávání dřevěnou paličkou se podílelo několik členů.

Byli jsme tehdy mladí a nadšení, takže jsme kompletní brnění zhotovili asi za dva měsíce. Bylo sice amatérské, protože na základě nafocení výstavních kousků dostatečně nepochopíte, jakým způsobem se brnění hýbalo, ale tehdy jsme si nemohli vybírat.

Dnes vám profesionál vytvoří brnění na míru. Místo času do něj investujete osmdesát tisíc, ale dá se pořídit už i za třicet.

Jak jste se dostal k natáčení?

Přivedl mě k němu šerm a začalo mě lákat. Něco jsem si odehrál v komparzních rolích, pozorný divák by mě našel třeba mezi bojujícím venkovským lidem. Pochopil jsem, že se jinak natáčí v České republice a jinak ve Francii, Japonsku či ve Státech.

Zkušenosti jsem si odnesl 
z tvorby pohádky Zdeňka Trošky Z pekla štěstí, anglického Červeného bedrníku nebo francouzského čtyřdílného seriálu Napoleon. Motal jsem se kolem kamery, spřátelil se s kostyméry a rekvizitáři. Pořádně jsem poznal řemeslo, což mi usnadnilo začátek vlastní tvorby.

V loňském roce jsem natočil pohádku Zlatá kuželna, nyní dokončuji rokokovou pohádku Čertova skála.

Proč jste zvolil období rokoka?

Natočit rokokovou pohádku je patrně snem každého filmaře. Osmnácté století bylo plné krásných šatů a do detailu promyšlených uniforem. Nosily se úžasné klobouky, krajky a límce. O nádherném prostředí a zámcích nemluvě.

V České republice se navíc zachoval dostatek míst vhodných pro natáčení. Se staršími obdobími, jako je gotika, by byl větší problém. Protože v okolí nemáme odpovídající hrad, zdráhám se zfilmovat legendu Dívčí válka. Romantici si vystačí s Vikštejnem, ale chtělo by to něco pořádného.

Zmínil jste natáčecí styly různých zemí. V čem se liší?

Čech s natáčením začne hned ráno a poctivě pracuje kupříkladu od sedmi do sedmi. Japonec je schopný pracovat třeba i tři dny v kuse. Francouzští režiséři si rádi přispí, vstanou klidně v devět hodin a natáčet začnou v jedenáct. Všichni ostatní už ale musí být připraveni a nevadí jim pracovat pozdě do noci.

Američané mívají jasnou představu a málokdy se nechají přesvědčit o opaku. Jsou tak do natáčení schopni zahrnout brnění s bodci, protože se jim líbí, i když do dané éry vůbec nepatří.

Jsou taková provinění vůči historii běžná?

Ano, filmařům často chybí znalost historického kontextu. Ti šikovní si najdou odborníka, ale někteří režiséři jsou schopní plácat rokoko s barokem, točit gotický příběh na zámku nebo použít brnění, i když se už čtyři sta let nenosilo.

V pohádkách si sice můžete ledacos dovolit, ale dodržovat alespoň základní historické rysy je dobrý předpoklad. Já mám k historii blízko a její znalost při natáčení uplatňuji. Natáčím-li pohádku zasazenou do určitého období, vím, jak se lidé oblékali, jakým způsobem chodili, na jakých židlích seděli, či z jakých talířů jedli.

Mají Češi o pohádky zájem?

Češi jsou pohádkový národ. Máme bohatou historii, krásné památky a na pohádkách jsme byli vychovaní. Krásné příběhy jsme nalézali už ve školních čítankách. Podepsala se na nás také televize a pohádky vzniklé v sedmdesátých a osmdesátých letech, jako jsou Tři oříšky pro popelku.

Spojené státy tak bohatou historii nemají a amerikanismům se osobně snažím vyhnout. Takové pohádky bývají ukřičené, přezdobené zbytečnými efekty a uspěchané. Místo jednoho příběhu jich obsáhnou hned několik, nezvyklé není ani násilí nebo sprostá mluva.

Barbora Halbová