Radost jí však dělá vývoj společnosti, která ještě v roce 2003 vnímala snahu pomáhat bez nároku na finanční odměnu jako podezřelou. „Nyní je již běžné, že zájemci o dobrovolnictví chodí sami a mají zájem pomáhat," říká Pavlína Němcová.

Dobrovolnické centrum Elim se 
v minulém roce nacházelo ve velmi složité finanční situaci. Jak to vypadá s centrem nyní?

Situace je setrvalá. Na konci loňského roku se nám podařilo zajistit finance, které nám 
v loňském roce chyběly. Ale letos opět nevíme. Máme představu, kolik dostaneme financí od města Opavy, ale netušíme, jaké budou výsledky dotací z Moravskoslezského kraje. Jiné zdroje jsou zatím v nedohlednu.

Je to otázka stabilního hledání sponzorů a dárců. Pro dobrovolnická centra neexistuje žádný ustálený způsob financování. Takže po omezení z loňského roku máme zatím stále sníženou kapacitu.

Jak těžké je na Opavsku oslovovat případné sponzory?

Myslím si, že je to všude stejné. Mám takový pocit, že je to horší než před pár lety. Je to celé především o osobních vztazích. Každý dá peníze raději někomu, koho zná, než někomu cizímu.

Jaká je v tomto směru spolupráce 
s městem? Podporuje Opava dobrovolnictví?

Město podporuje dobrovolnictví do té míry, do jaké to dovolují pravidla schválená městem.
Z nějakého důvodu bylo loni do pravidel na letošní rok vloženo, že město podpoří například dobrovolnictví maximálně 15% rozpočtu dobrovolnického centra.

Jak sehnat těch 85% ale nikdo neporadí. proto jsem moc ráda, že jsme loni nakonec dostali ještě peníze na dofinancování právě od města.

Jaký je zájem ze strany lidí o to stát se dobrovolníky?

Na počátku našeho působení 
v roce 2003 se lidé divili, že by měli pomáhat někomu zadarmo. Stálo nás to hodně propagace, vysvětlování, besed ve školách. Nyní je již běžné, že zájemci chodí sami. Chtějí pomáhat. Vidí v tom smysl. A to nás pochopitelně moc těší.

Elim se podílí na řadě akcí. Jednou z nich byla například potravinová sbírka nebo Free Hugs. Co vy si 
o podobných aktivitách myslíte?

Některé akce jako je například potravinová sbírka, kterou Elim nepořádá, ale pouze se ji účastí. Třeba právě tato akce je velmi prospěšná, dává nárazově možnost veřejnosti mít dobrý pocit
z toho, že také mohu přispět.

Free hugs je akce, kterou rozjel náš velmi aktivní a šikovný dobrovolník Ondra (Ondřej Smolen, pozn. redakce). Je to akce, která se postupně dostává do povědomí, a myslím si, že je to super. Lidé potřebují obejmout.

Za sídlem Elimu mělo vzniknout hřiště na hraní kuliček a petanque. V jakém stadiu jsou tyto plány?

Zatím to spí. Měli jsme loni tolik práce se zajištěním financí na přežití a udržení již existujících služeb nás stálo tolik energie, že na žádné nové projekty nezbyla kapacita. Takže v této chvíli o novinkách mluvit nechci.

V této chvíli čekáme na výsledky všech možných dotačních řízení, abychom věděli, jak moc budeme ve stresu letos nebo jak moc budeme muset služby omezovat.

Pomáháte také například obětem domácího násilí. Kolik lidí zhruba
 u vás hledá pomoc?

Provozujeme sociální službu „krizová pomoc", která je určena pro lidi v krizi a oběti domácího násilí. Chodí k nám lidé s nejrůznějšími problémy. V loňském roce jsme měli 125 klientů, kterým jsme poskytli skoro 1000 konzultací. Z nich skoro 150 se týkalo domácího násilí. Jestli je to moc, nebo málo, nevím.

Toto téma je dnes velmi ožehavé a já bych byla moc ráda, kdyby si i veřejnost uvědomila, že se to týká každého – i toho, kdo o něčem takovém ví a mlčí. Když totiž v rodině, kde je domácí násilí, rostou děti, a není nikdo, kdo by pomohl, je skoro 100% pravděpodobnost, že z dětí budou opět oběti nebo agresoři. 
A štafeta se předává dál, dalším generacím.

Je potřeba, aby si oběti uvědomily, že takto žít nemusí. Že nikdo nemá právo jim ubližovat. A že není ostuda říct si o pomoc. Jsme tady již delší čas, a tak si myslím, že už mnozí vědí, že se s touto problematikou na nás mohou obracet. A někteří se to dozví, až si přečtou tento rozhovor. (smích)

Co vás v rámci Elimu nejvíce těší a co byste ráda zachovala?

Těší mě, že jsme byli tak dlouho schopni zachovat svou činnost a že se nám daří dělat to, co jsme si na začátku řekli: pomáhat potřebným. Počty klientů o tom vypovídají.

Pokud by to bylo možné, co byste změnila?

Trápí mě to, kolik času musím věnovat shánění financí na věci, o kterých všichni vědí, že jsou potřebné a užitečné. Uměla bych ušetřený čas využít jinak – na nové projekty nebo na přímou práci s klienty.

Petr Večeřa