Jaké je Rio očima Evropana?

Nádherné. Má kopce, pláže, moře a zátoky, co hezčího ještě mít může? Takové kulisy jsou pro olympijské hry jako dělané.

Brazílie není zrovna za rohem. Jak dlouho trval let?

Zhruba třináct hodin. Letěli jsme z Prahy speciálem a mezipřistání jsme měli na Kapverdách. Někteří z nás během letu pospávali, jiní si četli, poslouchali hudbu nebo sledovali filmy. Záleželo na tom, co si kdo do letadla přinesl.

Prostě idylka.

Ne tak úplně. Po příjezdu nás tam čekaly ještě nějaké nedodělky a ani doprava ideální nebyla. Na jízdní řád se prostě spoléhat nedalo. Ale přes různá varování jsem se tam cítil bezpečně. O žádném přepadení jsem neslyšel, Brazilci nás neobtěžovali a nakaženého ani zdravého komára jsem za celou dobu naštěstí nepotkal.

Faktem ale je, že jsem do města často nejezdil, většinou jsem cestoval na sportoviště. Ta sice zvenčí působila jako staveniště, ale uvnitř to byla paráda. Ocenění si rozhodně zaslouží i dokonale vybavená poliklinika.

Hodně se povídalo o nepořádku na pláži i v moři. Byl skutečně tak velký?

S ním jsem se nesetkal. Moře mi znečištěné nepřipadalo a pláž byla čistá, i když přelidněná. Pořád se na ní něco dělo. Zajímavá byla například skupinka dvanáctiletých děvčátek, perfektně ovládajících míč. Kopaly s ním tak, že se třeba deset minut udržel nepřetržitě ve vzduchu. Bylo to fascinující a hodně turistů si je natáčelo.

Míval jste hodně práce, nebo jste si užíval pohodu?

Naši sportovci větší problémy naštěstí nemívali. Až na tenistku Hlaváčkovou, která utrpěla během čtyřhry zlomeninu nosu a lícní kosti po prudké ráně míčkem do obličeje, to už bývaly jen zanícené šlachové úpony, natažené svaly nebo kašel. Jak jsem slyšel, hůř dopadli cizí sportovci. Například v mužské gymnastice byl zlomený bérec a při běhu zase přetržený křížový vaz.

Dopingový skandál nehrozil?

Dopingová kontrola spadala pod olympijský výbor a výsledky se teprve vyhodnocují. Pokud vím, tak například naši judisté procházeli kontrolami celý půlrok před olympiádou s negativními výsledky, takže nepříjemné překvapení u nich nečekáme.

Ze „zlatého" Lukáše Krpálka máte určitě radost.

Ohromnou a moc mu to přeji. 
U českých judistů působím jako lékař už přes třicet let a konečně jsem se dočkal zlata. Lukáše znám deset let a je to normální kluk bez manýrů. Soustavně se zlepšoval a předpoklady vstupu do špičky rozhodně měl.

Možná inspiroval následovníky, protože teď se prý děti do oddílů hrnou. U mnohých zájem časem asi vyšumí, ale nějaký nový talent bude možná objevený a včas podchycený.

Býval jste návštěvníkem Českého domu?

Samozřejmě. Otevírali ho prezidenti Česka i Slovenska a slavila se v něm každá medaile. Oslavy bývaly veselé, popíjelo se, zpívalo i tančilo, ale pokaždé tak, aby byli účastníci druhý den zase fit. Ze známých lidí jsem tam kromě prezidenta Zemana viděl ještě ministryni Valachovou.

Exprezident Klaus proti minulým olympiádám, na kterých býval i neoficiálně, tentokrát chyběl. Kromě radostných oslav jsem však viděl i čiré zoufalství. Zklamání z neúspěchu oplakaly nejenom ženy, viděl jsem slzet i muže. Vůbec jsem se nedivil. Čtyři roky těžké fyzické přípravy na úkor volného času i rodiny byly během pár desítek sekund ty tam.

Marná sláva, olympiáda je prestižní vrchol, na který mistrovství světa nedosáhne.

Ochutnal jste i typické brazilské jídlo?

Ne, byla to většinou čínská kuchyně, pizza nebo ryby a spousta ovoce. Dopřával jsem si jen typicky brazilské pití – kokteil caiperinha. Popíjel ho tam kde-kdo.

Jeho příprava není komplikovaná. Chce to podélně rozpůlit limetku s uříznutými konci a vybrat z ní středový pásek. Zbytek nakrájet na kostičky, nasypat do sklenice se silným dnem, přidat dvě lžičky cukru, nejlépe hnědého, a všechno rozmačkat, až pustí šťávu. Potom už jen stačí přidat 80 mililitrů bílého brazilského rumu a kostky ledu. Výsledek je vynikající a rád si jím budu doma občas Brazílii připomínat.

Vladimír HeinzNarodil se roku 1947 v Opavě a po maturitě na Střední průmyslové škole papírenské v Hostinném vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po vojenské službě nastoupil jako ortopéd do opavské nemocnice a zůstal jí věrný po celou aktivní profesní kariéru.

Do důchodu odcházel jako primář ortopedického oddělení Slezské nemocnice a v současnosti má ještě ordinační hodiny v ortopedické ambulanci. Je členem zdravotní komise Mezinárodní federace juda a lékařem české olympijské reprezentace. Bydlí v Opavě, je ženatý a má dva syny.