Vojto, byli jste na cestách téměř čtyři měsíce. Někomu činí problém překonat „návratový syndrom" už po dvoutýdenním volnu. Jaký je tedy ten váš návrat do kruté reality všedního života?

Ještě stále se aklimatizuji. Asi vůbec nejtěžší je pro mne přemýšlet v časových rozmezích. Když třeba někdo řekne přijď za pět minut. Za pět minut, cože, co to je? (smích). Nebo jsem hned volal do práce, že v pondělí jsem tam. Tak jsem zjistil, že to nepůjde, že je státní svátek. Samostatnou kapitolou je pak časový posun.

Když jsme spolu naposledy hovořili, nacházela se výprava v Peru. Tam bylo o šest hodin méně než u nás, mám pravdu?

Ano, je to tak. Plus je třeba ještě připočíst hodinu navíc kvůli posunu na letní čas. Takže teď to probíhá tak, že večer a v noci neumím usnout a vstávám naopak velmi pozdě.

Už dlouho ve mně hlodá také otázka, jak je možné, že se parta lidí na více než čtvrt roku „sebere" a odjede pryč. Zaměstnavatelé byli benevolentní nebo ještě studujete a jen jste přerušili semestr?

Někteří z devítičlenné výpravy jsou studenty, dodělávají si doktoráty. Většina jich ale už pracuje. Ale prostě se rozhodli, že s prací na nějaký čas skončí s tím, že si ji pak zase najdou, že potřebují změnu. Je to o prioritách.

A vy patříte do které skupiny?

Do té první. Měl bych si dodělávat doktorát. Pracuji na geologickém oddělení brněnské univerzity, pracujeme na vědeckých projektech i popularizaci geologie.

Devítičlenná skupina cestovatelů brázdí Jižní Ameriku už měsíc.
Vojtěch Wertich: Naše výprava budí jistou pozornost

Takže cesta po Jižní Americe pro vás byla přínosem i po pracovní stránce?

Určitě. Já vidím geologii všude. V Kolumbii na univerzitě mám navíc ještě i kontakty, absolvoval jsem teď s nimi nějaká jednání.

Naši čtenáři už měli možnost si přečíst o vašem putování po Uruguai, Argentině, Chile, Bolívii a Peru. V poslední jmenované zemi vás zastihly povodně.

Peru byla velmi kritická část výpravy. Neustálé záplavy, další a další srážky. Pořád jsme slyšeli, že padají nějaké mosty, například když jsme tehdy několik dní čekali na zprovoznění jednoho a úspěšně jsme pak projeli, druhý den jsme se dozvěděli, že ten most voda zase odplavila. Domy padaly jako domečky z karet, kolem umírali lidé, zvířata, asi si umíte představit i všeobecný zápach, plno hmyzu. Když jsme přijeli do hlavního města, měli jsme štěstí. Po sedmi dnech začala téct voda. Na konci Peru byla zaplavena celá města, brodili jsme se ve vysoké vodě. Takže avii odešla celá elektřina. Nepředstavitelné.

Pak už vás čekaly jen dvě země. Ekvádor a Kolumbie.

Ano. Říkal jsem si, že o těchto dvou zemích vlastně moc nevím. Ale když na to přijde, tak ani o Peru ne. Že jsou tam lamy a Machu Picchu. Netušil jsem třeba, že celé pobřeží Peru je jen poušť. To je i důvod těch záplav, půda tam vlastně není půdou, krajina neumí zadržet vodu, která přitéká z hor. Ale kdybych měl charakterizovat Ekvádor, řekl bych zelená barva. Všude úžasná hustá vegetace. Kolumbie mě velmi překvapila.

V čem konkrétně?

Lidé si ji stále spojují s drogovými kartely a kokainem. Moc se do ní nejezdívalo i proto, že tu bylo hodně oblastí obehnaných militantními frakcemi. Loni se podepsala smlouva o odzbrojení, kolumbijský prezident za ni dostal i Nobelovu cenu. Teď už je tu bezpečněji. Skvělé bylo i to, že během tří týdnů, které jsme zde strávili, jsme viděli různou krajinu. Za jeden den můžete vystoupit z džungle, jít přes pásmo keřů zvané Páramo a nakonec vidíte v tropech i ledovce.

.Zdroj: .

Minule jste říkal, že zatím to nejkrásnější, co jste kdy v životě viděl, byla Bolívie. Stále je pro vás „jedničkou"?

Stále. Ale Ekvádor a Kolumbie jí šlapou na paty. Lidé byli ale příjemnější a ochotnější v Kolumbii. V Bolívii bylo hodně místních domorodců, téměř indiánů, kteří něco řekli, a pak to bylo vlastně úplně jinak. Složitá domluva (smích).

V Kolumbii jsme ale poznali i velké rozdíly. Stojí tam luxusní nákupní centra, jaká nejsou ani u nás, a vedle se válí po cestách odpadky a lidé žijí v boudách. Ty nůžky jsou obrovské. Místní také hodně napodobují Evropu a Spojené státy.

Vaše avia, zvaná Amálka, s vámi domů ale nepřijela.

Ne, ta zůstala v Kolumbii. Potkali jsme se tam s Češkou, která se sem provdala.Ta nám tam vlastně dělala i jakéhosi průvodce. No a domluvili jsme se s ní, že Amálku necháme zaparkovanou u nich na farmě. A tak tam nyní pod palmou čeká na svůj další osud.

Tušíte, jaký bude?

Dali jsme si takový závazek, uvidíme, zda jej splníme, že do roka rozhodneme, co dál. Amálka tam rozhodně nemůže stát dva, tři roky, to by asi uhnila (smích). Opravdu už není v úplně dobrém stavu. Takže jsme si řekli, že možná podnikneme jen okružní jízdu po Kolumbii, případně po Brazílii nebo Střední Americe.

Určitě bude ale potřeba přivést náhradní díly a avii poopravovat, i tak to ale vyjde levněji než Amálku transportovat.

Výprava dobrodruhů z Opavska stále cestuje obytnou avií po jihoamerickém kontinentu.
Vojtěch Wertich: Naše avia tady dostává opravdu zabrat

V čem byla tato výprava jiná než ty předchozí?

Už jenom délkou trvání. Rusko a Mongolsko jsme třeba absolvovali za dva měsíce, tady to bylo jednou tolik. A to se projeví, na konci už jsme byli velmi unavení a takoví rozmlsaní. Když jsme viděli nějakou pěknou sopku, tak jsme si řekli hm, ta minule byla teda hezčí. Už to prostě člověka ani moc nenadchlo.

A pak nastala i jakási ponorková nemoc, ke konci to skřípalo. Říkal jsem tomu malý Stanfordský experiment (smích). Takže další výprava, proč ne. Ale určitě už ne na tak dlouhou dobu.

Co se vám teď hned v souvislosti s expedicí vybaví, jaké zážitky?

Nádherná, skvostná krajina. Záplavy v Peru, porucha motoru. To sice nejsou pozitivní zážitky, ovšem jsou velmi silné. S pomocí řady lidí, tisíců sdílení na Facebooku k nám do Chile za tři dny přicestovala potřebná součástka z Česka. Jindy jen balík z Prahy do Opavy putuje tři dny. Pokoření našeho i Amálčina výškového rekordu, v Bolívii jsme byli 5033 m. n. m.

Zapátrám, zdali byl někdo někdy s avií ještě výše, anebo máme primát (smích).

A zážitkem samotným byla návštěva bolivijského města Potosí. Jako suvenýr jsme si totiž odtud mohli přivézt třeba dynamit. Nechápali jsme, prodával se tam úplně běžně. Až pak jsme zjistili, proč. Zdejší horníci chodí do práce rubat rudu asi takto v jedné ruce svačinu, v druhé dynamit. Aby si mohli vyhloubit další díry.

A aby pak za tu trochu rudy, kterou přinesou v hrsti, dostali pakatel. Jako za starých časů. Kdo neviděl, nepochopí.

Plánujete, že s těmito, ale jistě i s řadou dalších zážitků seznámíte také veřejnost?

Určitě. Chceme udělat nějaké přednášky, doplněné fotografiemi, možná i nějakým ucelenějším videem. Ale nejspíše to necháme až na dobu po letních prázdninách. Taky si musím v hlavě ujasnit, co vlastně budu říkat. Ono ty čtyři měsíce se totiž nedají shrnout do jedné hodiny.

Vojtěch Wertich
Vojtěch Wertich: Naše obytná avia se už s námi domů nevrátí