S Vojtěchem Wertichem se naší redakci podařilo spojit při jedné z neplánovaných přestávek v Patagonii.

Vojto, expedice se aktuálně nachází v Patagonii. Prý je ale zastávka delší než jste původně plánovali?

Ano, nyní jsme v chillské části Patagonie. Trošku jsme se tady zabydleli, protože máme poruchu na motoru. Díky bohu ale už finišujeme s opravou, tak uvidíme.

Co se přesně stalo? Nějaká součástka k vám putovala prý až z Česka?

Je to tak. Bylo nutné vytáhnout z avie celý motor. To je práce, kterou nechce nikdo dělat ani doma, natož někde na cestě. Motor se musel rozebrat a zjistilo se, že je zadřené ložisko na pístu. Teď ale kde vzít nové.

Patagonie je totiž oblast, kde jsou osady či města od sebe velmi vzdáleny, třeba i sto, dvě stě kilometrů. Bylo by prostě neuvěřitelně těžké tady ložisko shánět. Proto jsme konstatovali, že rychlejší bude nechat si jej poslat od nás.

Takže jste prostě jen tak zavolali domů, ať vám pošlou nové ložisko?

Úplně tak to nebylo. Zkontaktovali jsme Dana Přibáně, rovněž cestovatelského nadšence, který se do povědomí zapsal hlavně světovými výpravami trabantem. Jeho fanouškovská základna je obrovská a on nám přes Facebook pomohl nasdílet naši prosbu. Jestli někdo náhodou teď do Patagonie nejede, protože nyní je tu výletní sezona.

A měli jsme štěstí, protože se ozvala partička lidí z Česka, že letí do Puerta Montt, což je město vzdálené asi tři sta kilometrů od nás. Takže dva z nás tam vyrazili stopem, převzali součástku a přijeli zase zpátky (smích).

A hurá do oprav.

Teď už je motor zpátky v avii a ještě pracujeme na drobných opravách. Tak doufám, že se nám podaří nastartovat. Za tu dobu, co tady trčíme, už tu jsme opravdu jako doma.

Zadřené ložisko bylo zatím na cestě jediným úskalím?

Za ten měsíc jsme měli jen jeden defekt, a to v Argentině. Trošku rychleji jsme najeli na obrubník, ale to je zanedbatelné. S tímto se počítá.

Původní plán byl vyrazit napříč Jižní Amerikou na tři měsíce s tím, že jste měli přibližný harmonogram trasy. Zkomplikuje vám nějak tato delší pauza výpravu?

Samozřejmě deset dní je ztráta. Teď to ale neřešíme. Na začátku jsme si sice řekli, kolik zhruba dní chceme kde strávit, ale myslím, že nebude problém. Prostě jen některá místa projedeme rychleji. Stále platí, že koncem března, začátkem dubna bychom chtěli výpravu ukončit. Někdo možná i dříve, někdo si ji naopak i prodlouží, bude to individuální.

Už registrujete nějaké „odpadlíky"?

Naše devítičlenná výprava je zatím ve stejném složení, v jakém byla na začátku. Zatím se ještě nikdo nelekl a neutekl. (smích)

Kam se chytáte v nejbližších dnech?

Budeme pokračovat směrem na sever po Chille, až k poušti Atacama.

Vraťme se ještě na úplný začátek vaší výpravy. Menší zdržení proběhlo už v Montevideu, co se událo tam?

Přiletěli jsme v úterý 10. ledna s tím, že loď, na které cestovala avie, měla přijet ve čtvrtek 12. ledna. Bohužel ale nepřijela včas, protože byly nějaké problémy s papírováním v přístavech, větší vlny na moři a podobně. Do Montevidea tedy připlula až ve čtvrtek pozdě večer.

A my jsme museli čekat na jedno potvrzení, které nám ale mohlo být vydáno teprve až byla loď celá vyložena. Proto jsme zde museli zůstat přes víkend, nakonec se z toho vyklubal celý týden.

I tak je měsíc poměrně dlouhá doba na to poznat nějaká zajímavá místa. Zkuste na některá vzpomenout.

Tak třeba už samotné Montevideo nás překvapilo tím, jak je krásné a docela bohaté. To jsme nečekali. Argentinou jsme víceméně prosvištěli, ale nesměla chybět zastávka na písečném poloostrově Valdés. Tady jsme mohli pozorovat, jak já jsem je nazval, mořské potvory. (smích)

Třeba rypouši sloní, tučnáci, které jsme si mohli i pohladit, kolem nás se proháněli pásovci. Jsou zde běžně vidět i kosatky či velryby, teď ale na ně zrovna není pozorovací sezona. Zkrátka takové trošku jiné safari.

Dále jsme mířili na jihozápad do Chile, kde se krásně mění krajina. Pláně, nikde nic, rovná cesta, zvaná Carretera austral. Taková typická chilská silnice. Začínají se rýsovat pásy pohoří, kužely sopek, úplná pohádková krajina. V horách jsme podnikli pár treků v přírodě. Třeba v mlžném pralese nesmíte chodit nikam mimo stezky, jedině snad pokud byste si chtěli mačetou sami nějakou novou vysekat.

Když jste zmínil Dana Přibáně a jeho cestování trabantem, vzpomněla jsem si, jaký rozruch jeho výprava občas v některých zemích vzbuzovala. Stává se něco podobného i vám v Jižní Americe?

Že by lidé stáli a hleděli na nás s otevřenou hubou, to zase ne. (smích) Ale určitou pozornost budíme, lidé si nás třeba fotí. Po zdejších silnicích jezdí hodně zajímavá vozidla, a dá se tedy i říci, že mezi ně patří i naše Amálka.