Vojto, aktuálně stojíte s avií v Peru. Kde přesně se nacházíte?

Byli jsme nuceni odstavit ji v přímořském letovisku Tortuga. Důvod je ten, že Peru před několika dny postihly rozsáhlé záplavy, údajně nejničivější za dvacet let. Následky jsou velmi tragické. My jsme naštěstí těmi nejvíce postiženými oblastmi neprojížděli.

Musíme počkat, až se opraví most. Teď tady stojíme třetí den.

Výprava dobrodruhů z Opavska stále cestuje obytnou avií po jihoamerickém kontinentu.Zdroj: Jakub Nosek/Aviou Amerikou

Zdá se, že máte docela „pech". Když jsme spolu hovořili naposledy, stáli jste v Patagonii a čekali na součástku k opravě motoru, kterou vám přivezli lidé až z Česka. Jak vůbec tehdy oprava proběhla?

V Patagonii jsme neplánovaně strávili deset dní. Oprava se naštěstí povedla, motor si sedl a my jsme pak mohli vyrazit dál. Kdyby se toto stalo u nás, motor se normálně vyhodí a koupí se nový. Tady ta možnost samozřejmě nebyla, a tak jsme si museli poradit takto.

Kam jste pokračovali po zprovoznění Amálky?

Mířili jsme dále do Chile, tam jsme se ale už moc nezastavovali. Spíše jsme podnikali krátké jednodenní výlety na úpatí sopek a podobně. Pak jsme projížděli pouští Atacama. Tam jsme pocítili obrovský kontrast mezi mlžnými pralesy v krásně zelené Patagonii a zdejším pouštním biotopem. A všudypřítomným neskutečným suchem.

Jak jste to zvládali?

No, popravdě řečeno, avia dostala hodně zabrat. Často se přehříval motor a také jsme nejen my, ale i Amálka pokořili náš výškový rekord. Když jsme mířili do sousední Bolívie, projížděli jsme hraničním městečkem San Pedro de Atacama.

To se nachází v nadmořské výšce asi 2500 m. n. m. Samotná hranice je pak skoro o dva tisíce metrů výš, tedy někde ve 4500 m. n. m. Ačkoli je motor avie poháněn speciálním turbem, ve výškách jsme měli problémy.

Hranici Chile s Bolívií jste pak úspěšně překročili?

Ano. Ale bylo to docela vtipné. V San Pedru de Atacama proběhla celní prohlídka, kdy vás jakoby propustili ze země. Na to, abyste dojeli do Bolívie, ale máte jen jeden den. Pokud to nestihnete, prostě vás pošlou zpátky. Ačkoli byla hranice vzdálena jen třicet kilometrů, překonat ten zmíněný dvoutisícový výškový rozdíl bylo teda něco, nezdá se to.

Nějaké technické problémy tedy měla avie a co členové výpravy? Projevilo se nějak převýšení?

Projevilo a bylo to skutečně divoké. V jednom momentě jsme začali mít určité příznaky výškové nemoci jako bolesti hlavy, nevolnost, hůře se nám dýchalo. Nastaly také zažívací potíže, kdy člověk opravdu běhal co chvíli na toaletu. To moc zábavné nebylo (smích).

Musím ale říci, že jsme to překonali a odměnou nám byl pohled na okolní úžasnou krajinu.

Jaká byla Bolívie?

Jedním slovem ohromující po všech stránkách. Absolutně něco jiného než Chile. Třeba takové asfaltové cesty, aby člověk občas pohledal. První náznak toho, že infrastruktura nebude úplně na dobré úrovni, nastal už při překročování státní hranice. Nikde nikdo, jen nám nějaký člověk práskl razítko, hraniční závoru jsme si už ale museli zvedat sami a jeďte si, kam chcete (smích).

Asfalt se na silnicích začal objevovat vždy až před nějakým větším městem. Takže trochu divočina, ale to se nám líbilo. A co bylo absolutně nejvíc „top", byla bolívijská příroda.

Takže ještě krásnější než zelená Patagonie?

Ano. Musím se přiznat, že Bolívie byla asi to úplně nejkrásnější, co jsme kdy viděli. A to nejen na této jihoamerické expedici, ale celkově na všech výpravách. Prostě zastínila vše ostatní a strčila to do kapsy.

Bolívie, to je neskutečná příroda, sopky, náhorní jezera, velká varieta nejen flóry, ale také fauny, ze zástupců zvířat jmenuji třeba plameňáky. A samostatnou kapitolou byla velká solná pláň Salar de Uyuni. To je nepopsatelné, opravdový ráj.

Výprava dobrodruhů z Opavska stále cestuje obytnou avií po jihoamerickém kontinentu.Zdroj: Jakub Nosek/Aviou Amerikou

Vojto, teď trochu odbočím. Přemýšlela jsem, jak je to asi v Jižní Americe, co se bezpečnosti týká. Setkali jste se někdy třeba s nějakými krádežemi nebo něčím podobným?

Celkově vzato je v Jižní Americe docela bezpečno. Samozřejmě, občas jsme si v některých místech museli dávat pozor na kapsáře, ale ti jsou asi všude. Ani jsme nebyli svědky žádného trestného činu.

Jediná kaňka na jinak bílém papíře vznikla, když jsme tehdy stáli v Patagonii. Místní lapka nám ukradl oblečení. Kdoví, kde skončilo, asi ho někde prodal, předpokládám (smích).

Až skončí vaše zastávka v Peru, kam zamíříte pak?

Jisté je to, že Peru budeme chtít co nejrychleji opustit. K hranici s Ekvádorem nám zbývá asi pět set kilometrů. Projevuje se tady i jev El Niňo, při kterém se tvoří bouřkové srážky a to není nic příjemného. Takže další zemí, kam se chystáme, bude Ekvádor a pak Kolumbie.

Tady měla Vaše výprava skončit. Změnilo se něco?

Ne, poslední zemí expedice bude skutečně Kolumbie. Jen do ní dorazíme se zpožděním. Původně byl konec cesty naplánován přibližně na konec března, ale bude tam posun. Výpravu každopádně utneme nejpozději koncem dubna, kdy už mají někteří koupeny letenky domů.

Jste na cestě už více než dva měsíce. To už si možná zaslouží trochu bilancovat. Takže, co expedice a technické potíže, kromě již zmíněné opravy motoru?

Paradoxní je, že oproti jiným výpravám se nám zatím vyhýbají výměny pneumatik (smích). Avie však má řadu jiných problémů, sečteno podtrženo únava materiálu. Opravdu tady dostává pořádné kapky.

Nepřidal jí ani průjezd solnými pláněmi. Voda z kaluží na ni cákala a auto tak bylo celé od soli, která je vodivá. Pak začaly blikat a svítit kontrolky, ačkoli se třeba nic nedělo. Občas nesvítila dálková světla. Žádný med.

Co zdravotní potíže? Když pominu ty na hranici Chile a Bolívie.

Musím zaklepat, že se nám spíše vyhýbají. Velkým plusem je to, že máme v týmu zdravotníka a špičkově vybavenou expediční lékárničku (smích). Nemocnici jsme museli vyhledat jen jednou, kdy členka výpravy měla potíže s dýcháním, které přecházely v astma.

Na jazykovou bariéru jste narazili?

Prakticky všude se mluví španělsky, ale také místními jazyky. Bohužel v naší výpravě umí španělsky jen jeden člověk, takže je to takový náš tiskový mluvčí (smích). Jazyková bariéra tu tedy občas je.

Výprava dobrodruhů z Opavska stále cestuje obytnou avií po jihoamerickém kontinentu.Zdroj: Jakub Nosek/Aviou Amerikou

Zkuste povědět, v čem jsou lidé jiní než u nás v Česku?

Tady mají všichni na všechno čas. Oblíbeným slovem je maňana. To v překladu znamená zítra. „Hele, proč s tím tak spěcháš? To počká. Maňana." (smích)

Potíž je, když po nich něco potřebujeme hned. Lidé si tady vystačí s málem, ale i přesto jsou spokojeni. Kdybych to měl shrnout do jedné věty, my u nás si žijeme jako prasata v žitě. Bohužel si ale, na rozdíl od nich, skoro ničeho nevážíme.