Jak jste se k řemeslu podkováře dostal?

Můj otec se přestěhoval do Albertovce a vždy se pohyboval okolo koní, na kterých dodnes jezdí. A já v tom všem vyrůstal a pochopitelně to na mě mělo vliv. Koňmi jsem byl obklopen každý den. S Markem Stromským jsme spolu jezdili na ponících.

Když jsem pak uvažoval, jakým směrem se vydat, rozhodl jsem se pro práci podkováře.

Řemeslo jste se ale neučil jen
v Česku, ale také v cizině.

Začínal jsem u zkušeného podkováře Jana Halfara, který se své práci věnoval desítky let. Bohužel měl smrtelnou nehodu a já musel přemýšlet, co dál. Nakonec jsem se odhodlal jít do Rakouska a tam jsem poznal, že jsou o několik úrovní dál než my.

V čem konkrétně to bylo jiné?

Práce tam měla prestiž, už to nebylo jen o tom okovat koně, ale řešil se také design, aby to vypadalo hezky. Najednou jsem viděl, že se obrušují hrany, zkrátka se tam tohle řemeslo dělalo jinak a byla to pro mě skvělá škola.

Zároveň musím dodat, že dnes už se toho 
v České republice hodně změnilo. Pořádají se setkání, kam přijíždějí i podkováři ze zahraničí. Ortopedické kování se také vyvíjí. I když naše řemeslo nevykonává v Česku mnoho lidí, myslím si, že budoucnost rozhodně má.

Práce s koňmi ale může být ve vašem případě také dost nebezpečná. Zažil jste někdy takovou situaci?

Mnohokrát. Zkrátka musíte počítat s tím, že pracujete s živým zvířetem, a přizpůsobit se tomu. Kopyto je jednou z nejprokrvenějších částí koňského těla a tak musí být podkovář velmi opatrný. Pošlapané kotníky jsem měl mnohokrát, stejně jako pořezané ruce, když sebou kůň cukl, ale musím zaklepat, že jsem zatím neměl vážnější zranění.

Celé je to o přístupu k této práci. Není tak náročná, ale nezvládne ji každý. Cholerický člověk by neměl vůbec šanci.

Co je tedy podmínkou pro to, aby se člověk stal dobrým podkovářem?

Kůň vycítí náladu člověka, takže se musíte naučit být klidný. Když se kůň vzteká, tak prostě počkáte, je velmi důležité naučit se koním rozumět. Tohle řemeslo podle mého zvládne šedesát nebo sedmdesát procent lidí, ale naučit se ještě k tomu pracovat s koňmi není snadné.

Asi nejslavnější kůň, o kterého jste se staral, byl smolař Velké pardubické Amant Gris. Ten je v Albertovci stále?

Ano, dopřává si tady zasloužený důchod. Když se vracel po Velké měl poměrně vážné zranění, bylo hodně pracné dát jej zase do pořádku, ale teď už je všechno, jak má být.

Zmínil jste Marka Stromského, je to váš dobrý přítel. Co říkáte na jeho vítězství a následnou diskvalifikaci ve Velké pardubické?

Bohužel, takové věci se ve sportu i v životě občas stávají. Je mi Marka líto, už si prožil tolik smůly a zklamání, že by si tohle velké vítězství zasloužil. Můj pohled na věc je takový, že pokud u koně naměřili tak nepatrné překročení povolených hodnot, je diskvalifikace hodně přísná.

Jsem však rád, že si konec kariéry rozmyslel a letos může opět jet Velkou pardubickou.

Petr Večeřa