Hladce oholený podvodník má přes černý rolák tmavé sako, nosí modré manchestrové džíny a na nohách mokasíny. Mírná tělesná zaoblenost mu dodává punc jakési strýčkovitosti, díky čemuž vypadá ještě důvěryhodněji.

Na tváři mu přitom neustále pohrává mírně samolibý úsměv. K jeho celkové image to ale tak nějak prostě sedí.

Podle hesla „v jednoduchosti je síla“ přišel kdysi Zdeněk na jednoduchý fígl. Vytipoval si některé pozemky, vydával je za své a prodával chtivým Američanům. Nejednalo se přitom o ledajaká místa. Vždy to bylo v sousedství některé významné české památky. Bylo mezi nimi údajně i nádvoří Pražského hradu či kousek pozemku na Konopišti.

„Pochopil jsem ale, že to nesmí být příliš okaté. Prodával jsem jim tak vždycky jen pár metrů čtverečních a na rádoby nelukrativních polohách, jako hned u brány a tak. Sám jsem si pak dal hranici, že do obchodu nad dva tisíce dolarů nejdu,“ vypráví Zdeněk, zatímco mi v mobilu ukazuje fotky z některých svých obchodních jednání.

Na jednom snímku přitom vyměřuje pozemek s jakýmsi tlustým mužem u známého moravského zámku Lednice.

Dodržování přísných pravidel se Zdeňkovi osvědčilo. Nikdy jej nechytili. „Myslím si, že mě dokonce ani nikdy neudali,“ libuje si ve svém úspěchu. Nepráskl ho ani jeden z jeho kumpánů, kteří mu v „podnikání“ dělali pravé ruce. Jeden z nich, jenž vyřizuje rezervace v několika pražských hotelích, mu dával tipy na tzv. kořeny. Druhý vystupoval jako právník uzavírající mezi Zdeňkem a klientem fiktivní kupní smlouvy.

„Celý tenhle nápad vznikl, když jsem viděl po mnoha letech Velkou sázku o malé pivo. Sice jsem tehdy pracoval, ale stejně pořád žil z ruky do úst, tak jsem si řekl, jestli by to fakt takhle jako v tom filmu šlo. S kamarádem jsem to probral, slovo dalo slovo a ono to šlo,“ směje se Zdeněk.

Jeho oběti nikdy nesměly být tzv. velké ryby. Zkušení podnikatelé by se podle něj nachytat nedali. Vybíral si tak sice obchodníky, ale menšího formátu. Těm poté tvrdil, že je zchudlý český šlechtic, který zdědil trochu těch nemovitostí. Poté zalhal, že u nás vyšel nový zákon povolující stánkový prodej na dříve nepřístupných památkově chráněných místech. Měl to být zlatý důl, ale on se chce přestěhovat do Argentiny a nemá čas řídit zde nějaké podniky.

Ačkoli mu tedy krvácí srdce, je ochoten pro tyto účely rozprodat své pozemky solidním obchodníkům. Papíry a falešné doklady pak byly otázkou několika minut u počítače. Takto se prý povedlo Zdeňkovi nachytat desítky lidí.

Dnes už se ale, jak tvrdí, živí poctivě. Proč si však vybíral pro své podvody jen Američany? Vysvětluje to jednoduše: „Protože o evropské historii a zákonech vědí prd, ale nikdy si to nepřiznají.“