Kluci si rádi hrávají na policajty a zloděje. Hrával jste si někdy s kamarády na žháře a hasiče?

Nehrál, ale býval jsem členem dobrovolného hasičského sboru, a dokonce jsem závodil za žáky v požárním sportu. S věkem přišly jiné zájmy a k hasičství jsem se znovu vrátil až při volbě vysoké školy.

Jaký máte vztah k ohni?

Jak se to vezme. Z profesního hlediska nepřátelský, protože ho pokaždé vnímám jako mimořádnou událost a ohrožující živel. Naopak vyloženě přátelský vztah k němu mám při posezení u táboráku nebo u krbu.

Někteří hasiči oheň tak milují, že ho sami i zakládají.

Proto, aby ho pak mohli hasit. To jsou ale výjimky a s hasiči mají tito lidé společné jen to, že jsou u nich ve stavu. Člověk, který požáry zakládá, je pyroman, a ne hasič.

Setkal jste se někdy s takovým pyromanem?

Jednou, ale to jsem ještě hasičem nebyl. Pracoval jsem v JZD a jeden takový výtečník z dobrovolného sboru nám podpaloval stohy. Možná by zůstal v anonymitě, ale prozradila ho vlastní žvanivost. Seděl v hospodě, a když začala ječet siréna, hned věděl, co hoří a kde. Chlapi, co tam s ním seděli, si to pro sebe nenechali, zčerstva všechno řekli policistům a spadla klec. Některé úmyslně založené požáry jsem zažil i později, ale u nich zůstal pachatel často neznámý.

Nepřidáte ještě nějakou příhodu?

Je jich hodně, jen si vzpomenout. Jeden mládenec chodil vloni Opavou a zapaloval stojící auta. My jsme je zase hasili a policisté honili žháře tak dlouho, až ho chytili. Některé zážitky však bývají daleko horší. Pokud někomu vyhoří byt, nebo dokonce shoří dům, jsou to pokaždé lidské tragédie. Postiženým se v rámci svých možností hned po požáru ve spolupráci se starostou příslušné obce snažíme pomáhat při řešení těch nejpalčivějších problémů. Víc pro ně udělat nemůžeme.

Jsou při hašení ohroženi také hasiči?

Ohroženi bývají při každém požáru, protože nikdy nevědí, do čeho jdou. V hořícím objektu může být uskladněno cokoliv. Pokud jsou to například tlakové láhve, jde jim nejenom o zdraví, ale i o život. Vzpomínám si na případ nedávné chemické havárie, při které v prostoru došlo ke zcela nečekanému výbuchu. Jen náhodou se tam zrovna nikdo v blízkosti nepohyboval. Pokud by tam některý hasič zrovna pracoval, raději nedomýšlet následky. Měli jsme tenkrát prostě obrovské štěstí.

Jak vnímáte vypalování trávy?

Jako každoroční jarní nešvar, který je navíc trestný. Lidé většinou vypalují suchou trávu nebo pálí klestí a oheň se pak velmi často rozšíří například na lesní porosty. Jejich hašení bývá zpravidla moc složité, protože oheň se nízkým porostem šíří rychle a v době sucha i kořeny pod zemí. To už je velmi nebezpečný malér. Na povrchu není nic vidět a plameny se objevují zcela nečekaně prakticky kdekoliv hasičům za zády.

Zákon je jedna věc a skutečnost zase druhá. Bývají vypalovači vůbec trestáni?

Pokud jsou zjištěni, pak ano. Problém je v tom, že čin jim musí být stoprocentně prokázaný a to už není jednoduché. Podobné je to i u stohů, hořících rukou žháře.

Stohy hoří i z jiného důvodu?

Pracoval jsem v JZD, a proto mohu z vlastních zkušeností tvrdit, že samovznícením to nebývá. Nejčastěji vzplanou jako důsledek dětských hrátek. Pokud jde o malé děti, musejí škodu včetně pokuty uhradit jejich rodiče, a není to žádná legrace. V některých případech může jít o částku vyšší než 100 000 korun.

Jak se vlastně zjišťuje příčina požáru?

Náš vyšetřovatel stanoví podle indicií i výpovědi svědků možné verze a později je postupně vylučuje. Nakonec muzůstanou ty nejpravděpodobnější a z nich hledá tu jedinou. Uvedu příklad – v jedné obci shořela stodola se senem a slámou. Nebyla v ní zavedena elektřina a poblíž byla taneční zábava. První verze hovořila o náhodném požáru od oharku cigarety nebo od neopatrné manipulace s otevřeným ohněm. Další verze spočívala v úmyslném zapálení. Obě tyto verze vyšetřovatel předal policistům k dalšímu šetření.

Důkazy hledají hasiči, nebo psi?

Zatím k tomu využíváme policejní služební psy, kteří jsou v požářišti schopní identifikovat místo, na kterém byla například použita hořlavina. Díky hlučínskému Záchrannému útvaru Hasičského záchranného sboru ČR budeme konečně mít i vlastní vyhledávací psy, kterénám jeho specialista vycvičí.

Takže s hlučínským útvarem spolupracujete?

Samozřejmě. Připravená je spolupráce v rámci výcviku našich nováčků i řidičů s působností pro celou ČR a při dalších záležitostech. Hlučínský útvar sice spadá přímo pod Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, ale máme s ním úzké kontakty a vzájemně si pomáháme.

Pomáháte si také s dobrovolnými sbory?

To bych řekl, vždyť jsou přímo neoddělitelnou součástí naší práce! K akcím je voláváme hodně často a jsme rádi, že je máme. Kdyby nebyly, nadělalo by nám to hlavně při dlouhotrvajících a plošných zásazích velké problémy. V těchto sborech bývají hodně často veliteli naši profesionální hasiči a řada jednotek je už vybavena speciální technikou pro speciální zásahy. Jen namátkou – kylešovická dobrovolná jednotka vloni zasahovala u 88, hrabyňská u 49 a bolatická u 39 případů.V posledních třech letech bylo v opavském okrese vybaveno novými cisternovými vozidly už deset dobrovolných jednotek.

Ale hasiči, jak známo, nemají v pracovní náplni jen hašení.

To určitě ne, hašení požárů tvoří jen zhruba čtrnáct procent všech zásahů. Nejčastěji vyjíždíme k dopravním nehodáma a k chemickým haváriím. Byty otevíráme jen na požádání policie a z veřejných budov občas sundáváme vosí, sršní nebo včelí hnízda.

Hmyz v nich ničíte, ale v náplni máte mimo jiné zakotvenu ochranu zvířat.

Včely neničíme, nýbrž předáváme včelařům, a když je to nutné, vyjíždíme také přímo k ochraně zvířat. Na mysli mám hlavně ta, která někam spadla a sama by se ven nedostala. Stává se, že nás zavolají třeba i ke kočce na stromě, ale ta se často zachrání sama. Jakmile se hasič k příslušné části stromu dostane, vyděšená kočka uteče.

Zamrzlé labutě nikam neutíkají.

Skutečně zamrzlé ne, ale těm už zpravidla není pomoci. Většinou nás lidé v zimě zavolají, že na jezeře zamrzla labuť, a my se k ní pomocí člunu, taženého po ledě, opatrně blížíme. Labuť nás nechá přijít do bezprostřední blízkosti, potom se zvedne a klidně odťape nebo odletí jinam. Prostě si na zamrzlé hladině jen schrupla a my jsme ji vyrušili. Nakonec má štěstí, protože když v hodně silném ledu skutečně zamrzne, většinou v něm uhyne. Ale stejně ji pak musíme vyprostit a odstranit jako každého jiného mrtvého živočicha.

Služební aktivity jsme probrali, zkusíme soukromé. Jsou vaše ruce ochotné k dílu?

Nemohu si na ně stěžovat, jsem nadšený a docela zdatný kutil. Pokaždé mám radost, že se mi něco podařilo. Zvládl jsem vyrobit už tři kuchyně, plot, poličky, obložení schodiště a další požadované práce.

Stejně vstřícný býváte i k běžným domácím pracím?

Jak ke kterým. Docelamě baví zavařování, výroba marmelády, nakládání okurek nebo příprava masa ke grilování. Klasické vaření ale rád přenechávám manželce, kterou jsem v tomto směru už dokonale vyškolil. K mytí nádobí, k luxování nebo k mytí oken se v žádném případě nehrnu. Na zahradě si zase poryji půdu a oseji ji, ale o zbytek se už stará manželka.

Relaxujete raději v zimě, nebo v teple?

Zimu mám rád jen „ladovskou“ se spoustou sněhu. Když taková je, hned vyrážím s běžkami na hory. Od jara do podzimu se podle možností věnuji cyklistice, procházkám a plavání ve slané i ve sladké vodě. Jsem vášnivý houbař, rád hraji na kytaru, fotografuji i natáčím. Z pořízených nahrávek pak rodině nebo známým vyrábím video. Sportovně střílím a jsem správcem střelnice v Suchých Lazcích. Trochu mě mrzí, že jsem před několika lety musel ze zdravotních důvodů přestat hrát tenis.

Podle všeho se ani ve volnu nenudíte. Ale pravý muž má na světě své specifické úkoly.

To vím a myslím, že jsem všechny požadavky, historicky kladené na chlapa, už splnil. Stromů jsem zasadil na několik životů dopředu, dům jsem postavil a syna mám také.

Šuplík nesplněných úkolů nebo přání máte prázdný?

Kdepak. Na své koníčky bych potřeboval mít den s nejméně třiceti hodinami a tohle přání už zůstane nesplněné. Co se úkolů týká, těch nesplněných bude asi dost, ale na jejich postupné plnění mám přece pořád ještě čas.

Kdo je Břetislav Janošek

Narodil se roku 1951 v Opavě a nejdříve se vyučil spojovým montérem. Rok v profesi pracoval, potom ho zavolala vojna a jakmile definitivně svlékl „dvojí sukno“, nastoupil do JZD Chvalíkovice na jeden rok jako montér ocelových konstrukcí. Dalších pět let pracoval v lese a doplnil si středoškolské vzdělání. Nastoupil na Vysokou školu báňskou v oboru Technika požární ochrany a bezpečnost průmyslu.

Po absolvování zakotvil na devět let v JZD Kylešovice jako bezpečnostní a požární technik. Do Hasičského záchranného sboru v Opavě nastoupil v roce 1992 na odbor státního požárního dozoru a postupně se propracovával do vyšších funkcí. Od roku 2001 je ředitelem opavského územního odboru Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje. Bydlí v Nových Sedlicích jako ženatý muž, dvojnásobný otec a čtyřnásobný dědeček.