Ležím v posteli rodinného penzionu v Santa Ireně a po týdnech si vychutnávám pohodlí čistě povlečeného ložního prádla. Do cíle mé Svatojakubské pouti mi zbývá pouhých pětadvacet kilometrů.

Za sebou mám dvě nejhorší trasy celého pochodu. Ta včerejší, dvaačtyřicet kilometrů dlouhá, přes sluncem rozpálené, skoro neobydlené vrcholky pohoří mezi Baamonte a Sobradem dos Monches. A tu dnešní po rozpáleném asfaltu, naštěstí jen vedlejších silniček do Santa Irene.

Mnichy zajímaly jen peníze

Snad nejvíce jsem byla zklamaná úrovní noclehu v albergues nacházejícím se v areálu středověkého kláštera v Sobradu, patřící dnes cisterciánům. Na vrátnici seděl podivný stařík, pro kterého heslo „maňana“ (zítra) bylo brzo. Než mi orazil credenciál a vybral pět euro za ubytování, uběhla více než půlhodina.

Když jsem pak nasála zatuchlý vzduch klenuté, kameny vyzděné místnosti bez oken, s deseti postelemi, měla jsem chuť odejít. Ještě že jsem si prozřetelně vzala s sebou jednorázové povlečení na matraci z minulé noci. Ani postel nebyla z nejčistějších. Přátelští nebyli ani mniši. Jeden z nich vešel do pokoje s credenciálem v ruce a docela nevybíravě vzbudil jednoho z poutníků, který spal po náročné etapě.

„Cinco euro,“ vyžadoval po něm peníze. Opravdu křesťanská pomoc poutníkům.

V útulném penzionu jsem na strasti ponurého kláštera zapomněla a ráno vyrážím na svou poslední etapu. Potkávám stále více poutníků. Když procházím kolem letiště a vidím dívku, jak si chladí nohy v potoce, vzpomněla jsem si na zábavný text v průvodci. Potok se v galicijštině jmenuje labacolla a bylo to poslední místo, kde se mohli poutníci před příchodem do města umýt. Jeden francouzský mnich název přeložil jako „umýt si koule“.

República Checa nezazněla

Fotím si obrovský pomník na Monte do Gozo, čili pahorku vzdechů. Odsud kdysi poutníci poprvé uviděli katedrálu svatého Jakuba. Dnes je tu výhled na kasárna a paneláky. Kolem třetí odpoledne stojím před katedrálou v Santiagu de Compostela. V kanceláři pro poutníky předkládám svůj credenciál s razítky a dostávám dekret se svým jménem. Stávám se oficiálně poutníkem do svatého města.

Příští den v poledne se tísním se stovkami poutníků ve zcela zaplněné katedrále. Kněz pomalu čte, ze kterých zemí za posledních čtyřiadvacet hodin poutníci dorazili. Trochu mě mrzí, že República Checa nezazněla. Nejspíš to začal předčítat už před začátkem mše. Pocit, že jsem to dokázala, mi to nekazí.

S obdivem sleduji, jak dva muži rozhoupávají obrovskou botafumeiro (kadidelnici o váze 100 kilogramů) a podle tradice objímám mohutnou zlatou sochu svatého Jakuba. Moje pouť skončila.

7. srpna: Jó, to je Asturie. Prádlo už zase neuschlo

Ráno nás vítá slunce a naše první kroky vedou do protějšího baru. Na to že je sobota, otevírá v nezvykle časnou hodinu. Už v osm hodin. Od stolu na nás mává trojice poutníků vedená Marcem. Opět využívám svého obrázkového průvodce a ochotnému číšníkovi ukazuji porci vajíček na talíři.

Pochopil a k vynikající kávě a čaji dostávám smažená vajíčka s křupavou bagetou. Camino nás vede zelenou kopcovitou krajinou. Míjíme pastviny s pasoucími se koníky, kravami i oslíky. Těm se tady říká příhodně burro. Když cesta zatočí k moři, otevírají se před námi nádherné zátočiny s plážemi.

Maž nohu a větrej

Pomocí SMS si u své švagrové, doktorky farmacie, ověřuji, jestli je mast správná. Odpověď přichází obratem. „Maž co nejčastěji a větrej nohu.“ Super, jenže jak, když je celý den v botách. Takže zvolňujeme tempo a já co chvíli vytahuji palec na vzduch. V jedné ze zátočin, kam ústí potok, si ho chladím v průzračně čisté vodě a poctivě mažu.

Abych ho moc nenamáhala, končíme po 17 kilometrech ve vesničce La Isla. Je sobota a v místní hospůdce je plno. Nabízí menu pro peregrinos. Jako předkrm dostáváme misku chutných nudlí boloňeze, k tomu jako hlavní chod dva kusy drůbežích prsou s hranolky a zeleninovým salátem a jako dezert zmrzlinu.

Jedna z návštěvnic od sousedního stolu nás pak ochotně vede před dům správcové ubytovny. Jsme s Peterem první hosté, takže si můžeme vybrat z dvaceti postelí a jako první využíváme čistých sprch. Horký den nám dal zabrat, takže po vzoru Španělů držíme siestu. Vzbudí nás až další dvě příchozí, které jsme potkali už v Lannes.

Špýchary staví na sloupech

Procházíme uličkami La Isla. Zaujmou nás zvláštní dřevěné špýchary stojící na čtyřech sloupech. „To je proti hlodavcům, aby se nedostali k úrodě kukuřice,“ vysvětluje Peter.

V deštivé Asturii mají ještě další funkci. Někde slouží špýchary jako venkovní sušárna na prádlo, jinde na uschování zemědělského nářadí nebo jako garážové stání. Vracíme se do hospůdky, kde jsme obědvali. Jen co dosedneme, slunce se schovává za mraky a z nebe se spustí hustý déšť.

Po chvíli ustává a nad mořem se klene barevná duha. A prádlo opět neuschlo.

31. července: Nalívat sidru chce trénink

Ráno sice neprší, ale opět vyrážíme podél rušné silnice. Naštěstí po chodníku. Peter je nevrlý, bez své denní dávky kofeinu prostě nefunguje. „Za tou zatáčkou bude určitě otevřený bar,“ dodávám mu naději. V duchu se modlím, aby tam opravdu byl.

Zafungovalo to. Dáváme si ranní kávu a vyrážíme na camino. Postupně zdoláváme kamenitý chodník, bahno i asfalt. Do Ribadessely to máme třiatřicet kilometrů. Poslední úsek je nejhorší. Horko stoupá od asfaltu a každý krok z kopce bolí. Vzpomenu si na pionýrské tábory a ze zoufalství si začnu tiše prozpěvovat Okolo Hradce.

Dýchám výfuky aut a jdu jako robot. Jedna noha, druhá… Refrén „vóójáááci jdou, vóójáááci jdou“ mi dodal sílu dokulhat i přes dlouhý most s čilým provozem.

Lékárník pomohl

Vzpamatuji se až pod sprchou v albergues. Je v krásné vile přímo na pláži. Ukazuji svůj palec Peterovi. „To vypadá na infekci, a jestli ti sleze nehet, nebudeš moci jít dál. Běž do lékárny, ať ti dají nějaký antibakteriální krém,“ radí mi zkušený chodec a biolog.

Nejbližší lékárna je naštěstí za rohem. „Buenos dias, seňor. Soy peregrina checa. Problema, infekcion - pie. Quisiera crema antibakterial,“ snažím se mu se svou chabou znalostí španělštiny vysvětlit, co mi je. Pro jistotu sundávám ponožku a ukazuji mu nateklý a zarudlý palec.

Muž v bílém plášti si z bezpečné vzdálenosti prohlédne mou nohu, vážně pokývá hlavou a odejde kamsi dozadu. Pak mi podává krém. Zaplatím osm euro a doufám, že to nebyla zbytečná investice. Další cesta vede do čínského obchodu v sousedství, kde si kupuji vietnamky, a mažu palec hojně mastí. Snad zabere.

V Asturii se musí ochutnat sidra

Vyzvedávám Petera a míříme přes most do centra městečka. Chci ochutnat sidru, takže usedáme v sidrerii přímo u mola. Nalévání tohoto oblíbeného nápoje v Asturii je přímo obřad. Číšnice se postaví před dřevěný polosoudeček a napřáhne pravou ruku. Z výšky pak pouští proud nápoje do sklenice.

Soudeček je tu proto, aby se pak hosté nelepili na podlahu. Chutnám žlutavý napěněný nápoj na dně sklenice. Napoprvé nic moc. Je to něco mezi burčákem a moštem. Správně se nápoj musí vypít naráz, dokud nezmizí bublinky. Na další lok opět přivoláváme číšnici.

„Ta by se v Česku uběhala,“ myslím si, když ji pozoruji u nalévání. U druhé láhve mi sidra začíná chutnat, navíc, když se po bouřce opět vyčasilo. Usínám v pokoji mezi šňůrami s prádlem a otevřeným oknem mě ukolébává šplouchání moře.

24. července: Palec bolí jako čert

Ráno mě probouzí nádherný pocit tepla. Sluneční paprsky mě hřejí přes prosklenou stěnu přímo do obličeje. Už se budí i ostatní a cvakají spouště fotoaparátů. Mladík, který spal vedle, má něco vážného s nohou a chystá se k lékaři. Je Němec, ale žije ve Španělsku.

Doufám, že já k doktorovi nebudu muset. Kolem nehtu palce je to červené a bolí to jako čert. „To by byla domluva, s mou španělštinou,“ pomyslím si. Přelepím to náplastí a doufám, že tři týdny vydrží.

Řidiči kamionů si rádi zatroubí

Dobrou náladu mi kazí jen výfuky projíždějících aut na frekventované silnici, kam nás vede camino. Co chvíli sebou cuknu, když na mne řidič kamionu nadšeně zatroubí. Naštěstí je na kraji dostatečně široký odstavný pruh. „Konečně,“ pomyslím si, když zahlédnu otevřený bar u cesty.

Na rozdíl od zimomřivých Španělů si sedám ke stolku ven. Slastně popíjím horkou kávu, přikusuji čerstvou obloženou bagetu a tekutiny doplňuji čajem. Mí spolunocležníci mi jen mávají, Peter se přidává ke mně. Cesta podél pobřeží stojí za to. Zleva výhledy na travnatá údolí s lesy, ohraničené zasněženými špicemi El Pico de Evrope, zprava ve slunci se třpytící moře s bílým okrajem písečných pláží. Nádhera.

Z „bufonů“ jde strach

Peter je biolog, takže mě upozorňuje na různé zajímavosti. Poprvé vidím kvést eucalyptus, divoké lila orchideje či koberec žlutých irisů uprostřed bažinatého lesa. Nad skalami jedné zátoky studujeme mapu. Upozorňuje, že tu jsou „bufony“. Voda si časem vymlela trhliny ve skále a za přílivu jimi vystřelují nahoru gejzíry.

Opatrně se přibližujeme k průrvě. Zdola se ozývá hrozivé hřmění. Naštěstí jen z dálky. I tak z toho jde strach, tak raději couváme. Slunce už začíná nepříjemně sálat a můj palec se na kamenitých chodnících z kopce do kopce začíná hlásit. Poslední úseky jdeme raději po silnici.

„Konečně, tabule Llanes,“ upozorňuji Petera. Prvního mladíka, kterého potkáme se ptáme na albergues. Má být přímo na nádraží. Měli jsme štěstí. Mladík míří na vlak, takže nás vede přes celé město. Španělsky nadšeně vypráví o místních zajímavostech, ale ulice jsou tak rozpálené, že ho moc nevnímám. Vrcholem štěstí je pohled ze sprchy přímo na koleje.

16. července: Spánek v posilovně rušilo duo chrápání

Čtvrtý den začínám teplou snídaní. Poutníkům ji připravil manželský pár v klášterní albergues. Funguje to jednoduše. Ti, co pojedli, nechávají v pokladničce peníze pro ty, co přijdou po nich.

Naposledy se kochám výhledem na přístav San Vicente a camino mě vede mezi stromy a pastviny. Za okolními zelenými kopečky vykukují zasněžené vrcholky El Picos de Evropa. Ticho ruší jen skřeky kroužícího sokola, bečení oveček a cinkání kravských zvonců. Když vidím ty čisté, spokojeně přežvýkající kravičky s tmavě hnědýma očima, říkám si: „Šťastné to krávy.“

Psům není co závidět

Na rozdíl od psů. Tím bych ve Španělsku rozhodně být nechtěla. Na asturijském venkově svůj život tráví s řetězem na krku. Jen udusaný kruh vyznačuje jejich životní prostor, mnohdy bez možnosti schovat se před pražícím sluncem. Není divu, že po každém člověku vztekle štěkají.

Slunce mi dodává dobrou náladu a zapomínám i na puchýře. Dohání mě jeden ze spolunocležníků z kláštera. Jmenuje se Peter a je z Lipska. Cestu dostal od rodiny jako dárek k šedesátinám. Naše cesty se na pár hodin rozdělí, když na radu místních pokračuji původní cestou podél železnice.

Setkání s Marcem „Polem“

V Colombres, kde plánuji strávit noc, jsem tak dřív než on. Jenže první albergues už obsadil školní výlet. Hledám sportovní halu, ve které se podle mého průvodce dá taky přespat. Při obchůzce zamčené tělocvičny mě dohoní sympatický Španěl. Ukazuje mi žíněnky na spaní a sprchy a dává mi svůj klíč.

Prohlížím si zajímavosti městečka, když mě osloví mladík s batohem. Můj okruh známých se rozšíří o Holanďana Marca, Heitora z Brazílie a francouzského kolegu. Za odměnu mi galantně vynášejí matraci do patra. Spíme přímo uprostřed fit centra. Hned vedle matrací hekají španělští svalovci zvedající činky. Na šňůře vedle se suší ručníky a ponožky. Prostě idylka.

Nebýt čtyř Francouzek, které dorazily večer, spím sama mezi deseti chlapy. Pozdě večer nás správce opouští a s peregrinou z Republiky Czecha se loučí, jako bychom se znali odjakživa. Neobejde se to ani bez společenského políbení z obou stran. Nastává ticho. Do chvíle, než začne Peter chrápat. V prázdné hale se ozývá i s ozvěnou.

9. července: Dámy, s batohem čůrat raději nezkoušejte

Ráno vstávám se ztuhlýma nohama a třeštící hlavou. Podlahu v ubytovně totiž někdo vydezinfikoval chlorem tak důkladně, že se dalo spát pouze u otevřených oken. A zvon na věži poctivě odbíjel každou čtvrthodinu. Snídám horkou instantní polévku, abych se zahřála.

Venku je šero a mrholí. Jsem právě uprostřed lesa, když začne pršet docela hustě. Naštěstí déšť zadržují stromy. Takže zkouším, co vydrží klobouk, patřící do výstroje australských vojáků, a bunda. Když vyjdu na silnici, už ale leje jako z konve, a navíc fouká. Schovávám se na zastávce autobusu a přemýšlím, jak nejlíp improvizovat.

Jediné, co mě má ochránit před deštěm, je totiž fólie do autolékárničky, kterou jsem si vzala pro strýčka příhodu. Svou pláštěnku jsem zřejmě zapomněla v Santanderu.

Fólie jako pláštěnka

Napadlo mě vystřihnout uprostřed dvoumetrové fólie otvor na hlavu. Na provizorní pončo nahazuji batoh a vyrážím do deště. Fólii mám sice až po kotníky, jenže se ve větru trhá a nepříjemně šustí. V městečka La Iglesia déšť ustává, takže si fotím historickou radnici a mířím po silnici do kopce.

„Buenos dias, seňor,“ zdravím dědu, který v dešti něco kutí na zahrádce. Odpoví na pozdrav a volá „No camino, seňora“ a spustí vodopád španělských slov. Pochopím, že u radnice jsem měla odbočit doprava, takže se vracím zpátky do městečka. Opět vytahuji fólii. Tentokrát se do ní jednoduše zabalím a v pase stáhnu popruhy batohu. Je mi v ní teplo a neteče za krk. Super!

Jenže pak na mě přijde nutná potřeba. Co teď? Všude domy, kamenné zdi a ploty. Konečně ulička, kam chodí krávy na pastvu. Tyčky opírám o plot a spěchám mezi keře. V duchu si říkám. „Pozor ať nešlápneš do kravince.“ A už jsem v něm!

Dochází mi, že to budu muset zvládnout s batohem na zádech. V hustém dešti a pod šustící fólií omotanou kolem pasu se snažím dostat ke kalhotám. Poprvé v životě lituji, že nejsem chlap. Stíhám to bez nehody, na poslední chvíli.

Dobrota zvaná churros

Když vylezu celá zablácená z lesa, přichází odměna. Přede mnou se otevírá nádherný pohled na moře a přestává pršet. Schovávám fólii a vychutnávám si procházku podél pláže a uličkami městečka Comillas. Ulice už se plní místními lidmi i turisty.

V útulné kavárně si objednávám velkou kávu a porci churros. Tyto horké, smažené „krucánky“ z palačinkového těsta, posypané cukrem, by měl ochutnat každý, kdo zavítá do Španělska. Mně ten den, spolu s horkou kávou, téměř zachránily život.

2. července: Sama mezi prázdnými postelemi

Ráno nás budí zataženou oblohou a občasným deštěm. Do batohu balím mokré ponožky a spodní prádlo. Jejich počet je vzhledem k váze batohu početně omezen. Dny začínám dělit na šťastné a méně šťastné. Ty šťastnější jsou, když do večera uschne prádlo.

Náladu mi navíc kazí zjištění, že jsem v Santanderu nechala pelerínu do deště. Taky cesta zpočátku nic moc. Žluté mušle, které udávají směr Jakubovy cesty, mě vedou podél rušné silnice a kolem cementárny. Po hodině intenzivního pochodu se vymotám z ulic Baredy a vychutnávám si klid venkova na lavičce.

Dohání mě dva spolunocležníci z albergue. Ze společenského učitele se stal vůdce, v rychlém tempu polykající kilometry. Jeho žena cupitající za ním mu sotva stačí. Z kopce oba dokonce běží. Později se dozvídám proč. Trénovali na túru po Islandu.

Sýry jsou místní specialitou

Nechávám je před sebou, a když vcházím do historického a turisty hojně navštěvovaného městečka Santillana de Mar, objevuje se slunce. Stojí za prohlídku, i když se mi po uličkách vydlážděných „kočičími hlavami“ moc dobře nechodí. Je před desátou a městečko se teprve probouzí. Prodejci otevírají své krámky a hostinští vytahují stolečky.

Ceny jsou úměrné turistickému centru, takže stoupám asfaltovou cestičkou nahoru nad městečko a obědvám až v baru pro místní. Vychutnávám si jejich ovčí sýr a zapíjím výbornou kávou. Do Cobreces, cíle své dnešní sedmadvacet kilometrů dlouhé pouti, se dostávám po třetí hodině odpoledne. Ubytuji se v areálu krásně opraveného cisterciánského kláštera. Můžu si vybrat mezi šestadvaceti prázdnými lůžky.

Pozor na výslovnost

Je sice pondělí, ale protože svátek (fiesta) připadl na neděli, mají Španělé volno i v pondělí. V břiše mi už kručí hladem. Otevřený je pouze bar, jehož klientelu tady tvoří výhradně muži ve svátečním. Do toho vstupuji já, v bundě a kalhotách mírně pokecaných blátem. „Una cerveza, por favor“ pronesu u baru naučenou větu, a když mi číšník načepuje ta dvě deci, která tu považují za pivo, požádám o chorizo. To je velmi dobrý trvanlivý salám.

Jenže zmožena cestou zapomínám, že „ch“ se ve španělštině čte jako „č“, takže hostinskému zní má prosba jako servizio. A posílá mě na toalety. Hostinský se stává okamžitě terčem vtipů a barem se rozléhá hlasitý smích hostů. Pak už si v klidu vychutnávám fiestu i já.

26. června: Kravaře už znají i ve Španělsku

Kdyby na mě nedolehla únavy z letu a změny zeměpisného pásma, asi bych se první noc své pouti nevyspala. Ubytovna, tady albergeues de peregrinos v Santanderu, je skoro plná. Kromě mě je v místnosti ještě dalších osmnáct lidí různého věku a národností.

Převládá francouzština, ozývá se němčina i finština. Téměř dvacet lidí musí vystačit s jedním záchodem a sprchou. Vzduch v místnosti se dá krájet a do toho se ozývá chrápání a hlasité kašlání. Připadá mi, že jsem teprve usnula, když mě probudí přecházení a šustění sáčků při balení.

„Co blbnou, vždyť je ještě úplná tma,“ říkám si v polospánku a převalím se na druhý bok. Zatím totiž netuším, co znamená posun zeměpisného pásma.

První den začal šokem

Za pár minut mě čeká šokující probuzení. Někdo rozrazí dveře a naplno rozsvítí zářivky na stropě. „Buenos diaz,“ nadšeně zahlaholí správcová ubytovny. Hodinky ukazují čtvrt na osm. Podle zavedeného řádu mají poutníci do osmi ubytovnu opustit.

Rychle balím a vyrážím na svou první, čtyřiadvacet kilometrů dlouhou etapu. Liduprázdnými ulicemi se ozývá jen ťukání mých holí o asfalt. Je totiž neděle, a navíc svátek. Podle mapky sleduji názvy ulic. Na kruhovém objezdu na předměstí ale znejistím.

„Buenos diaz seňora, camino?“ ptám se kolemjdoucí dámy, spěchající na autobus. Ochotně mě zavede přes přechod a já vidím svou první značku Jakubovy cesty. Mušle je vyrytá do betonové dlaždice a šipka vedle ukazuje směr.

Není to zastávka, ale ubytovna

Zpocená a unavená odpoledne vcházím do vesnice Polanco. Podle mého knižního průvodce tu mám najít ubytovnu. Když mě místní dvakrát posílají stejnou ulicí, pochopím, že ten malý domeček, který jsem považovala za autobusovou zastávku, je albergues. Podle nápisu na dveřích, klíče najdu v protějším baru.

Otevírá mi sympatická paní Acensióna a pro mne začíná česko-španělská pantomima doplněná naučenými frázemi z konverzace. Když odbudeme registraci a dostávám své druhé razítko do credenciálu, majitelka baru mi ukazuje svou sbírku pohlednic od poutníků z celého světa.

Vytahuji z batohu jednu z pohlednic Kravař, ze které se usmívá Monika Žídková, a říkám jí pyšně: „Miss Europe“. Okamžitě stoupám v jejích očích a pohlednici dává na čestné místo, hned vedle zarámované fotografie svých vnoučat. A zve mě na večeři.

Liana Melecká

Před poutí do Santiaga de Compostela jsem preventivně přibrala

Na své putování do Santiaga de Compostela vyšla naše bývalá kolegyně letos první květnový den. Během pětadvaceti dnů ušla pěšky 578 kilometrů. V ruce má certifikát vydaný tamní církevní kapitulou. Je důkazem, že podle regulí absolvovala Svatojakubskou cestu. Stala se tak jednou z tisíců poutníků, kteří do tohoto španělského poutního místa spojeného s pověstí o sv. Jakubovi, patronovi poutníků, zamířili.

Kolik jste během té cesty zhubla?

Asi pět kilo, ale já se připravila a před tím preventivně přibrala.

Kdy a jak vás napadlo, že se na takovou pouť vydáte?

Před sedmi lety jsem viděla v televizi dokument o poutnících do Santiaga de Compostela. Pak jsem jela do Santiaga s rodinou jako turistka a umínila si, že tam dojdu pěšky. Pátrala jsem na internetu a zjistila jsem, že v Praze existuje sdružení přátel svatojakubské poutní cesty. U nich jsem si koupila český průkaz poutníka, tzv. Credencial.

V každé noclehárně, kde jsem přespala, mi do něj dali razítko. To byla kontrola, že jsem pouť absolvovala. Aby toho někdo nezneužil, může poutník v jedné ubytovně (albergues) přespat pouze jednu noc. Jen výjimečně dvě. Ubytování je totiž velmi levné. Od tří do deseti euro, někde i zdarma.

Jak takové ubytovny vypadají?

V jedné místnosti spí třeba i třicet lidí. Ženy i muži dohromady. Třicet zapařených ponožek a bot a minimálně dva chrápající. Je tam základní hygienické zázemí. Někde jsou i kuchyňky, v nichž se dá uvařit něco jednoduchého.

Do Santiaga de Compostela se poutníci mohou dostat více trasami. Jakou cestu jste si zvolila vy?

Šla jsem méně známou Camino del Norte, podél pobřeží Cantabrijského moře. Vyšla jsem ze Santanderu.

Proč podle vás lidé do Santiaga de Compostela putují?

Jedni, aby si dokázali, že to i v pokročilém věku ještě zvládnou, jiní si potřebovali s klidnou hlavou vyřešit složitou životní situaci, či výběr životního partnera. Jestli šli někteří jako středověcí poutníci ze spirituálních důvodů a za pokání, jsem nezjišťovala. Považuji to za jejich soukromou věc.

Zuzana Urbánková

Kdo je Liana Melecká?
Liana Melecká, bývalá redaktorka Opavského a hlučínského Regionu, Opavského a hlučínského deníku, poté Mladé fronty Dnes a Sedmičky, žije a pracuje v Kravařích. Před několika dny založila nové webové noviny, které fungují na adrese www.prajzskenoviny.cz a které informují o dění na Hlučínsku.