S tropickou horečkou dengue musel na infekční oddělení přijít také Luboš Švec. O zdravotní komplikace se postaralo jediné komáří bodnutí.

„Na dovolené v Tobagu mě bodl jeden jediný komár. Asi měsíc po příjezdu domů jsem dostal horečku a začaly mi natékat krční uzliny, které nakonec dosáhly velikosti tenisáku. Když nezabraly antibiotika, tak jsem byl hospitalizován na infekčním v opavské nemocnici.

Jelikož jsem měl díky dengue sníženou imunitu, tak se mi souběžně rozjela i mononukleóza.

Symptomy se překryly nebo potlačily, a tak lékaři zjistili, co mi je, až za tři týdny," popisuje průběh nemoci Luboš Švec. Dlouhodobé následky sice nemá, určitá omezení z nemoci ale vyplynula.

„Půl roku po propuštění z nemocnice jsem musel být bez alkoholu, tučného jídla a bez sportu. Několik let také nemohu darovat krev. Z důvodu nekompatibility místních kmenů nemoci už nemohu do jihovýchodní Asie, protože bych to mohl chytit znovu, tentokrát s podstatně závažnějšími následky.

Do Afriky můžu s tím, že to mohu znovu chytit. Proti jihoamerickým kmenům jsem už imunní," dodává Švec.

Horečka dengue je infekce, kterou způsobuje virus dengue, přenášený komáry. Horečka dengue je také známá jako horečka lámající kosti, může totiž působit lidem takovou bolest, že jim připadá, jako by se jim lámaly kosti. K symptomům nemoci patří horečka, bolesti hlavy, kožní vyrážka podobná spalničkám a bolesti svalů a kloubů.

Existují čtyři odlišné typy viru dengue. Jakmile se člověk nakazí jedním druhem viru, obvykle je pak chráněn před tímto typem po zbytek života. Jednotný způsob léčby horečky dengue neexistuje. U některých lidí postačí domácí léčení a dostatečný příjem tekutin pod dohledem lékaře, zatímco jiní mohou potřebovat podání nitrožilního roztoku a krevní transfúzi.

Některé nemoci a úrazy bývají neobvyklé, někdy až kuriózní

Všechny nemoci nebo úrazy jsou pro pacienty nepříjemné, ale některé bývají náročnější také pro lékaře. Rychle se objevují, ale náprava bývá často otázkou delšího času. Občas se vyskytnou i takové případy, které svým charakterem do zapomenutí neupadnou.

V minulých dnech se lékaři opavského infekčního oddělení Slezské nemocnice setkali s nemocí, která měla v Opavě svou premiéru. Nejspíše ze závodů ve Slovinsku si ji přivezl opavský extrémní sportovec Tomáš Petreček.

„Vůbec poprvé jsme přijali pacienta s nebezpečnou Q-horečkou. Dostal ji člověk se sportovními aktivitami, provozovanými na různých místech. Přivezl si ji pravděpodobně z posledního závodu," míní primář interního oddělení Petr Kümpel.

Jen pro informaci – Q-horečka je poměrně nebezpečné akutní bakteriální onemocnění, postihující hlavně dýchací systém. Hlavním příznakem je vysoká horečka, nadměrné pocení, bolest hlavy i svalů, slabost a celková únava. V Česku je její výskyt vzácný.

Problémy přidělala nejen domácí zvířata

Mimoopavského seniora dostala do Slezské nemocnice klíšťová encefalitida, která ho postihla při konání dobrého skutku. Z kožichů svých psů tahal zakousnutá klíšťata a jedno mu do ranky na prstu pustilo svou kapku infekce. Do nemocnice se dostal v dost zbědovaném stavu, ale příběh měl naštěstí dobrý konec.

Co z toho vyplývá? K vytahování klíšťat ze své nebo cizí kůže je proto nejvhodnější používat speciální kleštičky.

Na infekčním oddělení moc veselo rozhodně nebývá, ale občas k úsměvným situacím přece jen dochází. „Tato vzpomínka je už staršího data. Přišel k nám mladík, který po trampsku strávil noc pod širákem, kde ho spícího na zemi našla kmotra liška. Možná ho považovala za Budulínka, na kterého měla zrovna pifku. Z příjemného snu ho probudila tím, že ho jen tak kousla do ruky a hrdě odešla," usmívá se primář Kümpel.

Vzteklá naštěstí nebyla, ale mládenec dostal pro jistotou injekci s vakcínou.

Vzrušení bývá též na záchytce

Na záchytné stanici skončil za bílého dne muž, opilý jak zákon káže. „Navíc byl tak rozzuřený, že jsme museli přivolat další policejní hlídku. To ho namíchlo ještě víc a po uložení do postele vytáhl zpod jazyka kus žiletky. Demonstrativně si pořezal žíly, krve z něj bylo jako na jatkách a báli jsme se, že pořeže i nás," vzpomíná bývalá vedoucí opavské záchytky Stanislava Vítková.

Zlobivý klient byl s policejním dohledem převezený na chirurgii. Šlo o recidivistu, který měl znovu nastoupit do věznice a to byl důvod jeho zloby na sebe i na svět.

Další mazavka v opilosti spadl a v bezvědomí byl převezený do nemocnice na oddělení JIP. Když se po několika infuzích probral, putoval na záchytku, ale místo spaní se věnoval vulgárnímu ostouzení primáře interny i zdravotníků.

Kuriozity řeší i chirurgové

Z psychiatrické léčebny byl na chirurgickou ambulanci opavské nemocnice dopravený muž středního věku a tvrdil, že si do hlavy zatloukl hřebík. Chodil si volně po čekárně, debatoval s pacienty a zjevně byl v naprostém pořádku. Není proto divné, že mu nikdo nevěřil.

Pro jistotu byl poslaný na rentgen, a když si chirurg prohlížel snímek, nevěřil svým očím. Pacient si nic nevymýšlel, v hlavě měl skutečně deseticentimetrový hřebík. Poklidný chod ambulance rozvířily překotné reakce. „Z chodícího pacienta se rázem stal ležící a na neurochirurgii mu hřebík z hlavy kleštěmi vytáhli. Uzdravil se bez sebemenších potíží," říká primář chirurgického oddělení Jiří Hájek.

Případy, kdy zůstane i rozum stát

Mezi tzv. polykači bývají zmateně uvažující lidé s psychickými problémy nebo racionálně konající vězni, toužící po vytrhnutí ze stereotypu trestaneckého života. Obě kategorie jsou schopné spolknout předměty od polévkové lžičky přes ovladač na žaluzie až po tranzistorové součástky.

„Z jednoho polykače jsme dostali i část kárované bačkory i se zapínáním," uvádí primář Hájek. Předměty opouštějí žaludky svých hostitelů většinou endoskopicky, ale v některých případech přijde ke slovu skalpel.

Zasunovači si z důvodů, které znají jen oni sami, zasunují do tělních otvorů věci různých rozměrů i tvarů. „Vytahovali jsme z nich například skleněnou tubu na šampon ve tvaru trpaslíka, sklenici od hořčice a raritou byl funkční vibrátor, vydolovaný z mužského zadku.

Jeho objevení v tak nelogickém místě bylo bezkonkurenční raritou, ale překvapení kolem něj ještě konec nebyl. Na druhý den se totiž pečlivě vydesinfikovaný nález z našeho oddělení najednou ztratil a už se neobjevil," krčí Jiří Hájek s potutelným úsměvem rameny.