Jeho pobyt v léčebně je naprosto zbytečný a všechno ještě zhoršující. Pokud dříve tatínka jen neměl rád, teď ho přímo nenávidí. On je pro jeho dětskou duši viníkem toho, že musel jít z domova od maminky a kamarádů do vzdáleného blázince.

Popisovaný příklad vychází z loňského případu, který byl v opavské psychiatrické léčebně zatím poslední.

„Občas k nám tyto děti z rozhodnutí soudů skutečně přicházejí. Podle našich zkušeností je takový způsob přesvědčování k ničemu a dětem jen působí velké trauma. Bohužel to nemůžeme nijak ovlivnit, jsme jen vykonavatelé soudních nařízení,“ konstatuje ředitel opavské léčebny Ivan Drábek.

Děti z Opavy v léčebně zatím nekončí

V Opavě taková situace v posledních letech nenastala. V konfliktech ohledně úpravy styku, změny výchovy a dalších porozvodových záležitostí jsou jako první k odpovědnosti voláni znesváření rodiče. Pomoc jim nabízí opavské Asistenční, mediační a terapeutické centrum při Fondu ohrožených dětí, Poradna pro mezilidské vztahy i dětská psycholožka.

Povinnost navštěvovat tato zařízení může rodičům uložit i soud. „Právě v Asistenčním, mediačním a terapeutickém centru mají tito rodiče možnost využít terapii a případně i mediaci. V případě potřeby v něm mohou probíhat i kontakty mezi rozvedenými rodiči a jejich dětmi,“ říká pracovnice oddělení sociálněprávní ochrany dětí odboru sociálních věcí opavského magistrátu Monika Kubicová.

Dítě je zajatcem zloby rodičů

Prostor mezi dítětem a jedním z rodičů zůstává často bez překlenutí a rozhodně to není vina dítěte. Pokud žije s matkou, přejímá bezděky její názory na rozvedeného otce, a když se dostane do rodiny otce, vstřebává zase mimoděk její názory na matku. Kruh se uzavírá a dítě zůstává uprostřed jako zajatec zloby dospělých.

„V takových situacích je dobré, když se děti dostanou na chvíli do neutrálního prostředí, kde si mohou názory samy a nerušeně ujasnit. Tímto prostředím ale nemyslím psychiatrickou léčebnu. To, že jsme pro ně ještě nedokázali vybudovat zařízení typu „velká rodina“ s profesionálními pečovateli, je naší ostudou,“ míní dětská psycholožka Alice Strossová.

Na mysli má emočně proteplené prostředí na bázi SOS vesniček, ve kterém by dítě, nedobrovolně vytržené ze svého domova, až tak nestrádalo.