Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

SRPEN 68: Ruský internet odhaluje taje okupace

Od sovětské okupace v srpnu 1968 už uplynulo třiačtyřicet let a od odchodu posledního ruského vojáka z republiky dvacet roků. Přesto je pobyt sovětských vojsk pro tuzemské historiky něčím jako třináctou komnatou, do které je Putin ani Medveděv jen tak brzy nepustí.

21.8.2011 4
SDÍLEJ:

Sovětští vojáci. V Československu jim bylo dobře a dodnes na to vzpomínají.Foto: archiv sovětských vojáků

Konkrétních údajů o organizaci a fungování okupační armády totiž máme žalostně málo, a kdyby nyní alespoň nějaké podrobnosti nevynášeli z Ruska přímo bývalí sovětští vojáci, nevíme lautr nic.

Je to zvláštní hra, titěrné skládání mozaiky. Z ruských vojenských archivů se česká strana přesné údaje o mužích ve zbrani, jejich výzbroji, strategických plánech, systému velení a ekonomickém zajištění armády nemá šanci nic dozvědět.

Naštěstí i v Rusku funguje svobodný internet a s ním i vzpomínková nostalgie bývalých okupačních vojáků.

Poklady z internetu

Každá sovětská posádka v bývalém Československu má dnes svůj web, diskusní fórum i galerii fotografií. K orientaci na stránkách je dobrá základní znalost ruštiny, minimálně povědomost o azbuce. Odměnou jsou unikátní snímky ze sovětských kasáren, mimo jiné také z území někdejšího Severomoravského kraje, konkrétně z vojenského výcvikového prostoru na Libavé, z kasáren ve Frenštátu pod Radhoštěm, Olomouce, Hranic na Moravě a Bruntálu.

Například ve Frenštátu pod Radhoštěm se utábořil 100. čenstochovský tankový pluk a jeden z veteránů pluku Gennadij Kijanov, jenž pod Beskydami sloužil v letech 1986 až 1988, vyvěsil na ruském webu unikátní sérii fotografií (přístupná je na adrese http://cgv.org.ru/coopermine/).

Moravskoslezští historikové však zatím nový zdroj unikátních pramenů ignorují a zřejmě jediným odborníkem v republice, který s ním intenzivně pracuje, je dvaatřicetiletý muzejník Zdeněk Horák z muzea ve Vysokém Mýtě. Tedy z jednoho z měst, kde také sídlila velká sovětská posádka, v tomto případě to bylo šest tisíc (!) Rusů vojáků v desetitisícovém městě.

Sovětští motostřelci ve výcvikovém prostoru na Libavé.

„Vzpomínková fóra bývalých sovětských vojáků v Československu považuji doslova za poklad. Veteráni na web věší fotografie, k nimž bychom se jinak nikdy nedostali,“ říká historik Horák. Mnohé snímky přitom i dnes zřejmě prozrazují oficiálně utajované vojenské informace.

„Češi neměli šanci, aby uvnitř posádek zmáčkli spoušť. Báli se fotografovat kasárna i zvenku, čemuž se nelze divit, protože na věžích stáli sovětští vojáci s nabitými samopaly,“ vysvětluje Horák, jak významnou cenu mají nové prameny na ruském internetu.

Svědectví ruského oficíra

„Přes webové stránky se také pokouším navázat kontakt s konkrétními veterány,“ říká Horák. To už se mu vícekrát podařilo a vždy se dostal k šokujícím informacím o svérázných pravidlech v posádkách. Hodně mu prozradil třeba oficír protivzdušné baterie, jenž v Československu sloužil v letech 1985 až 1990 a minimálně šest měsíců ročně trávil ve výcvikových prostorech, mimo jiné právě na Libavé na rozhraní dnešních okresů Olomouc, Bruntál, Opava a Nový Jičín. Jindy ale musel na cvičení až do slovenského Kežmarku.

„Volný čas ve všední den sovětští vojáci neměli. V rozvrhu dne se jim pro osobní volno vymezila půlhodinka po obědě a hodina po večeři. Propustky a individuální procházky se kategoricky zakazovaly,“ napsal mimo jiné Horákovi zmíněný oficír protivzdušné baterie. Řadový voják byl pro velení armády pouhým jménem, bez nároku na péči o duševní zdraví.

„Dovolenky k výjezdu do Sovětského svazu se vojákům a seržantům prezenční služby vydávaly jen za odměnu na deset dnů a čas na cestu. Jenže jen pro dva vojáky v celém pluku, takže opušťák byl prakticky nereálný.“ Záklaďákům zbývalo trocha volna v neděli.

Děti sovětských důstojníků u moskevského rychlíku v Olomouci. Odjezd na prázdniny.

„Na území pluku se vždy nacházel klub, v němž se promítaly v neděli filmy. Tam byla i plukovní knihovna, jenže kdy měl voják číst? V každé rotě byl i televizor, ale dívat se na něj dalo pouze s ohledem na denní rozvrh, večer hodinu po večeři a krátce v neděli, neboť záklaďáci měli volný čas až v druhé polovině neděle a to si ještě ve volném čase museli spravovat uniformy.“

Autor citované zpovědi se měl samozřejmě lépe. Oficír si mohl do Československa přivést i rodinu: „Moje žena, když první den po příjezdu do Československa vstoupila do obchodu s potravinami, se nad hojností zboží a z osobních dojmů přímo rozplakala. Do té doby jsme dva roky žili v průsmyku Kudraj mezi Alma-Atou a Frunzem, dnes Biškekem.

Tam se ženy od večera stavěly do fronty a stály v ní celou noc, aby ráno na lístky koupily maso, přičemž dostaly kilogram na jednoho člena rodiny na měsíc. Zboží jako salám nebo sýr tam prostě neviděly. Život v Československu se zdál být rájem. Na dovolenou jsme jezdili do Sovětského svazu a domů jsme se vraceli k vám.“

Plíživá tuzemská kolaborace

Obyvatelé Bruntálu, Frenštátu, Olomouce a dalších posádkových měst vzpomínají, jak ruským paničkám tahali pucflekové těžké nákupní tašky z českých krámů do kasáren. Jindy oficír vojáky v prezenční službě na veřejnosti rovnou nakopal do zadku. „To se opravdu dělo. Jindy ale pracuje fantazie,“ říká historik Zdeněk Horák.

„Lidi mi třeba vyprávějí o masovém hrobě pro ruské dezertéry. Nebo věří tomu, že vojáci neměli v kasárnách talíře a příbory a jedli z koryt.“ Režim v kasárnách býval pro záklaďáky každopádně tak přísný, že se jen výjimečně dopouštěli zločinů mimo posádku. „Vykradli pár chat, jejich lup ale mezi vyšetřovateli vyvolával spíše rozpaky. Zmizely řetízky od špuntů z umyvadel a van. Asi si mysleli, že jsou ze stříbra a zlata,“ zjistil muzejník.

Další snímek z archivu sovětského vojáka Gennadije Kijanova, který u tankistů ve Frenštátě pod Radhoštěm sloužil v letech 1986 až 1988.

Sovětští oficíři, kteří žili na sídlištích mimo kasárna, ovšem s Moraváky a Slezany provozovali čilý obchod. „V Jednotě člověk nic nedostal, zato v ruském magazinu měli plzeňské pivo, bůček, čabajky i mandarinky,“ vypráví Anna Valentová z Červené Vody na pomezí Jeseníků a Orlických hor. „Napřed jsme z Rusů měli strach, pak jsme si zvykli,“ přizná žena. „Manžel byl antikomunista, já jsem Rusáky taky nemusela, ale do toho krámu chodila celá vesnice.“

Přisluhovači okupantů?

Místní říkají, že spíše prováděli sabotáž, když okupantům ujídali ze zásob kaviáru. „Kaviár tam měli vždycky, ale já bych ho do pusy nevzala. To spíš ruské ryby, ty měli dobré,“ vybavuje si Valentová a pobaveně líčí, jak prodavači účtovali na sčotech, tedy na ručních počítadlech. V ruském krámě poprvé spatřila barevný televizor. „A lidi hodně brali i samovary.“

Nákupy našinců v sovětských armádních obchodech ale měly háček. Blahobyt na pultech byl z velké části financován z domácích zdrojů. Až do konce osmdesátých let dokonce existovaly tajné účty na úrovni krajů, na které úřady, fabriky či stranické organizace povinně zasílaly „sbírky“ pro sovětskou armádu, a část z těchto peněz šla na potraviny pro okupanty.

„Tam je ten slavný sovětský univermag,“ ukazuje Dominik Pavlovič z Červené Vody k plechovému hangáru na okraji sovětského sídliště, v němž bydleli oficíři 716. protiletadlového raketového pluku a 129. praporu chemické ochrany. Obchod připomíná velkokapacitní sklad brambor, nemá ani okna.

Oslavy nového roku v roce 1984. Zdálo se, že Rusové zůstanou v Československu navždy.

Spor o jaderné hlavice

Tuzemští historikové teď mohou jen doufat, zda jim některý ze sovětských veteránů na internetu prozradí, zda se v Československu setkal s jadernými hlavicemi. Češi totiž nic konkrétního o jaderných náložích netuší, jen vědí, že na československém území Sověti vybudovali tři sklady pro jadernou munici a zbraně. Ale zatím nikdo neprokázal, zda Rusové do Československa hlavice opravdu přivezli.

„Nepřivezli, i když zázemí pro ně tady připravili,“ myslí si historik Zdeněk Horák z vysokomýtského muzea. Vojenský historik Martin Vaňourek je ale přesvědčen, že Sověti jaderné hlavice v Česku umístili, minimálně do vojenského prostoru Libavá. Svědčí prý o tom typ jednotky vyslané ze Sovětského svazu (122. raketová brigáda dislokovaná v Hranicích na Moravě) a přítomnost speciálních staveb.

Teoreticky prý mohlo z Libavé v jednom okamžiku vzlétnout osmnáct raket s jadernými hlavicemi. Česká armáda sice nezpochybňuje existenci tří palebných postavení pro jaderné rakety na Libavé (Stará Voda, Přáslavice a Zelený kříž), nicméně „jádro“ podle ní Rusové asi nepřivezli.

Michael Kocáb, který řídil odsun sovětské armády, si zase myslí, že v jaderném skladě u Bělé pod Bezdězem hlavice určitě byly. Spor komplikuje skutečnost, že pokud v Československu byly jaderné zbraně opravdu dislokovány, Rusové je stejně odvezli již v roce 1988 po uzavření smlouvy mezi prezidenty USA a SSSR o likvidaci raket středního a krátkého doletu.

Ivan Motýl
(autor je nezávislý novinář a publicista časopisu Týden)

21.8.2011 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Při archeologickém výzkumu v okolí Müllerova domu byla mimo jiné objevena také kachle z kamen z přelomu 15. a 16. století s erbem Vladislava Jagellonského.

Opavsko je pro archeology zemí zaslíbenou

Městské včely chová na jednom ze svých domů na opavském Dolním náměstí Jiří Štepáník.

Jiří Štěpáník: Včelař vždy dbá na dobrou matku

Komická opera dramatického skladatele Verdiho

/POZVÁNKA/ Do nové sezony přispěje v neděli 22. října od 19 hodin operní soubor uvedením premiéry opery Giuseppa Verdiho s názvem Falstaf. Jde v podstatě o jedinou komickou operu skladatele zaměřeného na dramata, který ji údajně vytvořil během čtrnácti dnů na přání královny Alžběty I.

Basketbalisté chtějí pátou výhru

/POZVÁNKA/ Výbornou formou disponují na úvod sezony opavští basketbalisté. Trenér Petr Czudek se svým týmem všechny čtyři duely vyhrál, naposledy Slezané přejeli na Folimance domácí USK Praha. V sobotu do Opavy míří úřadující vicemistr z Děčína.

Dominik Simerský: Musíme zlepšit defenzivu

/POZVÁNKA/ Pikantní souboj nabídne Fortuna národní fotbalová liga. Vedoucí Opava míří na hřiště druhých Budějovic. Na Střeleckém ostrově bude k vidění zápas nejlepšího útoku proti nejlepší defenzivě.

Jedinečná konkatedrála prošla několika slohy

/HISTORIE/ Název konkatedrála je používán v případě, když má biskup dva sídelní kostely. První z nich se klasicky nazývá katedrála, druhý konkatedrála.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení