Celková trasa stezky činí pět kilometrů. Začátek i konec je situován do areálu RS Bílá Holubice v Zálužném. Celkově na vás čeká šestnáct zastavení s dvaadvaceti informačními tabulemi a třemi odpočívadly.

Okolí Zálužného bylo pro Českou republiku, dřívější Československo anebo i Rakousko-Uhersko, jednou z nejdůležitějších lokalit, kde se dobývala břidlice. Hodně se můžete dozvědět ještě předtím, než vyrazíte na samotnou trasu. V Bílé Holubici se totiž nachází tzv. Imaginárium břidlice.

„Jde o miniexpozici, která přibližuje dobývání. Jsou zde celoplošné obrazy z podzemí, zhlédnout se dají i videa a v neposlední řadě musím zmínit i možnost pustit si zvukové informace," odhalil jeden z autorů projektové dokumentace a obsahu stezky Lumír Moučka, který všechno dával dohromady společně s Petrem Zahnašem.

Poznávací trasa rozhodně není kdovíjak složitá. Většinou vede po lesních či polních cestách anebo silnicích. Akorát u Nittmannova dolu narazíte na dvě prudká klesání. Na stezce jste vedeni speciálními kolíky, rozcestníky. Na nich jsou šipky, které určují směr dalšího postupu. Pomohou vám také už zmíněné informační tabule. Ty jsou vyhotoveny v českém i polském jazyce. Přehledné úseky jsou označeny klasickými turistickými značkami.

„Zájemci si mohou objednat také průvodcovské služby v češtině anebo polštině. A to jak pro návštěvu imaginária anebo samotné stezky," pokračoval Lumír Moučka.

Více informací naleznete na stránkách Občanského sdružené Zálužné, které se výraznou měrou podílelo na tvorbě celé stezky: os-zaluzne.webnode.cz. Případně se můžete ozvat i na telefonní číslo: 722085248. Nově otevřená stezka Dědictví břidlice zapadá do velkého projektu s názvem Krajina břidlice. Ten nemá za úkol nic jiného, než vytvořit síť zajímavých a turistických cílů a atraktivit v oblasti Vítkovska a také Budišovska.

.

Ještě předtím, než vyrazíte na pětikilometrovou naučnou stezku, můžete v Bílé Holubici v Zálužném navštívit tzv. Imaginárium břidlice. foto: Daniela Olbertová

Břidlice má na Vítkovsku hluboce zakořeněnou tradici

Začátek těžby břidlice v oblasti Nízkého Jeseníku se datuje někdy do poloviny 18. století. S postupem času se otevíralo čím dál více dolů a dobývání této suroviny se pro mnoho místních obyvatel stalo hlavním zdrojem obživy. Existuje mnoho druhů břidlic, avšak na Vítkovsku se těžila zejména ta pokrývačská, jež se využívala hlavně jako střešní krytina. Vyráběly se však z ní i různé brusy, brusky anebo břidlicové školní tabulky.

Využití břidlice je skutečně různorodé. S nastupujícími novými technologiemi ve 20. století pronikla například do chemického anebo dokonce i farmaceutického průmyslu. Rovněž se stala slušným vývozním artiklem do celého Rakouska-Uherska, nebo dokonce USA. Z těžby v povrchových dolech se postupně přecházelo na těžbu hlubinnou.

Na Vítkovsku najdeme celou řadu nalezišť břidlice. „Zmiňme například Budišov nad Budišovkou, kde se nachází také Muzeum břidlice, Staré Oldřůvky, Svatoňovice, Klokočov, Velkou Střelnou a pak samozřejmě i Zálužné," uvedl jeden z autorů projektové dokumentace a obsahu stezky Lumír Moučka. Právě v okolí Zálužného existovala celá řada dolů. Ať už se jedná o Nittmannův, Gebauerův a Marův a pak také třeba i Raabovy doly.

.

Na trase vás čeká celkově šestnáct zastavení. Takhle vypadá to, které se nachází v blízkosti Nittmannova dolu. foto: Lumír Moučka

Rozmach těžby břidlice se dostavil především v 18. a 19. století, kdy do tohoto regionu přišli němečtí obyvatelé. Kromě specifického dialektu sem spousta z nich přinesla také bohaté zkušenosti s dobýváním břidlice. Tmavomodrý kámen začal mít pro místní skoro cenu zlata. Ve velkém se začaly stavět berghausy, což jsou vlastně příbytky pro horníky.

„První úpadek v těžbě nastal až po první světové válce. Na vině byla ztráta odbytišť a také nedostatek uhlí pro parní stroje," pokračoval Lumír Moučka. V období mezi válkami se situace na Vítkovsku vrátila do normálu. Další krize přišla až po roce 1945. Ze země byli odsunuti sudetští Němci. Mezi nimi se nacházela spousta odborníků na dobývání břidlice. Jejich absence se projevila ve velké míře.

Poslední činný důl byl vybudován v sedmdesátých letech. Jmenoval se Lhotka a nacházel se nedaleko Vítkova. Fungoval až do roku 2010.

.

Kaplička zasvěcená Pražskému jezulátku v Zálužném je vzpomínkou na ty, kteří zemřeli v dolech. foto: František Moučka

Práce v dolech si vybraly svou daň

K práci v dolech odjakživa patří také nebezpečí. Jeden z autorů naučné stezky Dědictví břidlice, Lumír Moučka, eviduje, že do roku 1943 v okolí Velké Střelné zemřelo při těžbě šestapadesát lidí. Například v Raabových dolech mezi lety 1873 až 1888 přišlo o život hned šest horníků. Většinou se pod neštěstím podepsala neznalost a neopatrnost zaměstnanců dolu.

Obrovským problémem byly také průvaly spodní vody. Známá je tragická událost z roku 1891. Sedlák Franz Gebauer a bývalý majitel mlýna v Zálužném Augustin Mar založili jeden z nejmenších záluženských dolů, jenž byl pojmenován právě po nich. Během roku 1885 se do dolu provalila voda. Největší dopad měla právě na Gebauerův a Marův důl. Shodou okolností v době průvalu se v něm nacházeli i oba majitelé.

Zraněný Franz Gebauer s trvalými následky přežil, Augustin Mar také, ale nešťastný osud ho dostihl o šest let později. Nechtěl se smířit s tím, že by těžba byla zastavena, proto se snažil z dolu vodu odčerpat. V noci 3. března 1891 se tam vydal měřit vodní hladinu. Spadl však do vody a zranil se. Marně se pokoušel dostat ven a volat o pomoc. Utonul v pětasedmdesáti letech a stal se jedinou přímou obětí, která zemřela na následky spojené se spodní vodou.

Později byla v Zálužném vybudována kaplička zasvěcená Pražskému jezulátku. Stala se vzpomínkou na ty, kteří zemřeli v místních dolech. Po druhé světové válce výrazně stoupla bezpečnost a k žádnému dalšímu úmrtí nedošlo. Tedy za předpokladu, že bychom poslední oběť z roku 2003 nepřičítali přímo těžbě. V Dolu Carl pravidelně probíhaly cvičení důlních záchranářů. Jeden z nich se zde zřítil do osmdesátimetrové hloubky. Svým zraněním následně podlehl.

.

Cestou narazíte i na haldy, což jsou vlastně hromady navezené, převážně odpadové břidlice. Na snímku můžete vidět, jak to vypadá na tzv. Protější haldě. foto: František Moučka

Pověst o tom, jak se začala těžit břidlice

Na Vítkovsku se traduje pověst, která nabízí jednu z možností, jak se v této oblasti mohla začít těžit břidlice. Mezi Zálužným a Mokřinkami pod známým kopcem Moraberg rostl hustý les, kde žil ve svém příbytku chudý uhlíř. V průběhu jednoho letního večera přemýšlel o tom, jak by se mohl dostat ze své mizérie. Najednou se před ním objevil důlní skřítek, tzv. permoník, jenž byl dobře obeznámen s jeho životní situací a řekl mu, aby ho následoval.

Uhlíř si s sebou vzal i svého nejstaršího syna. Oba šli za světlem z permoníkovy lampičky. Po chvíli došli k jeskyni s modrými krápníky. Skřítek jim navrhl, že pokud z jeskyně vymetou ven všechno listí, bohatě se jim odmění. Učinili tak a na oplátku si mohli nalámat krápníky.

Druhý den ráno zjistili, že se proměnily ve zlato. Okamžitě se vydali zpět na ono místo, jenže jeskyni už nenašli. Nacházela se zde pouze zvláštní šedá skála. Zkoušeli se přes ni prolámat, jestli náhodou nenatrefí na jeskyň s krápníky, ale nestalo se tak. Přišli ovšem na to, že kámen ze skály se dá lámat na tenké plátky. Samozřejmě se jednalo o břidlici. Tímto materiálem si vyspravili dům a později ho začali prodávat i dalším lidem, na čemž zbohatli.

Petr Dušek