Sudetské dítě Herbert Langer: 'Vy německá pakáži, křičeli na nás'

Připravte se na neveselý příběh. Vypráví o tom, jak trestuhodnou vinou ostatních můžete celý život prožít v ústavu pro postižené, ač sem nepatříte. A také o tom, jak komunisté ze zdravých chovanců opavského Mariana udělali novodobé otroky.

Sudetské děti zachránily řeholnice

Herberta sem přivezla sociální pracovnice v roce 1939 v jeho dvou a půl letech rovnou z kojeňáku z Loun. Patří mezi několik dnes již dožívajících tzv. sudetských dětí, jejichž rodiče byli těsně po válce odsunuti do Německa. Jejich potomkům, kteří by odsun nemuseli přežít, zachránily život řeholnice z Kongregace Dcer Božské Lásky, jimž Marianum patřilo.

V roce 1945 nacházely na prahu svého ústavu nemluvňata zabalená v peřinkách, jak je tam zoufalí rodiče odložili.

Zahradník vstává v půl čtvrté

„Nikdy mě nenapadlo, že bych měl žít venku, že tu nepatřím,“ říká svalnatý chlapík s bystrýma očima a upracovanýma rukama. Celý život dělal v Marianu zahradníka a potom topiče. Zadarmo. Ať pracoval či ne, sociální důchod měl stejný. Občas, aby měl dvě koruny do kina, skládal lidem v okolí uhlí, v zimě odhazoval sníh. Přesto si nestěžuje.

„Kdybych žil venku, zas bych asi byl zahradníkem se slamákem na hlavě,“ krčí rameny a vypráví o růžích, které v ústavních zahradách nahradily v 70. letech minulého století hortenzie. „Potřebují hrabanku z lesa a vápenatou půdu,“ říká.

Zahradničení rozumí, v mládí odkoukal pěstování květin pro kostel i zeleniny pro místní kuchyni od jeptišek i starších chovanců. Herbert ke svým květinám ve sklenících vstával v půl čtvrté ráno: „Slunce vycházelo a já do devíti zaléval. Vodu jsem pumpoval ze studny. Byla vyhloubena v roce 1953 a hluboká dvaadvacet metrů. Dodnes je funkční, jen čerpadlo tam není,“ vypráví.

Zatopit, kafe, zatopit

Pak mu přidali práci topiče. „Zatopit, kafe, zatopit,“ směje se Herbert, když vzpomíná na každodenní rutinu po desítky let. Ústřední topení bylo v Marianu vybudováno v roce 1958. Do té doby stály v každé místnosti kachlová kamna, která musel šlamem roztopit, udržovat oheň, vybírat popel. Kdo to někdy zkusil, ví, jak těžká je to práce.

Pokud si však myslíte, že život v ústavu byl pro Herberta živořením, mýlíte se. Měl svůj svět a zájmy. Miloval kino, na populárně–vědecké filmy se vydával v deset dopoledne do Svobody, dnešního Míru, Elektry, Odboje. Přetrpěl i agitátorské ruské filmy se čtyřmi pěti lidmi v sále. Také bloumal po městě a se zájmem sledoval vše, co se stavělo.

Nejprve rostoucí paneláky v Kateřinkách, později Globus, Tesco a žasl, jak rychle to šlo. Dodnes ho fascinuje cirkus. Když do města přijede a má nové číslo, je mezi prvními návštěvníky. Zajímá se i o pranostiky. „Když je na Velký pátek pěkně, tak je deštivé léto. A letos to tak je,“ říká a sype z rukávu další: „Horký srpen, ostrý únor. Teplý říjen, studený leden.“

Mluvíš německy? Tak chléb a vodu

Herbert mluví perfektní češtinou, do roku 1945 však mluvil německy. Když v roce 1949 přišli civilní zaměstnanci, příkaz byl jasný: když se nenaučíte česky, tak jen chleba a vodu. To, že je Němec, pocítil, když v 50. letech přijely do Mariana slovenské děti od Bardějova.

„Ty nám nadávaly do německé pakáže a házely na nás hlínu. Těch jsme se báli, byly divoké. Na Hitlera se nadávalo, ale my děti za něho nemohly.“ Herbert je v Marianu rád. Zaměstnanci si za ním chodí popovídat, v pokoji má osmiletou andulku Anežku a v ústavu další „sudetské dítě“ - kamaráda Roberta.

Oba staří pánové spolu vedou hovory na úrovni. Jediné, co ho na dnešní době mrzí, je drahé kino. Dříve si na něho ty dvě koruny skládáním uhlí vydělal, dnes by snad šel uhlí skládat a odhazovat sníh zas, ale nikdo ho prý nechce: „Ta paní tady kousek od vedle, co jsem jí kolem domku pomáhal, si zlomila nohu v krčku a kdo ví, kde je. Její domek pomalu zarůstá a nikdo se nestará.“