Na své studium vzpomíná čtyřiašedesátiletá Božena L. „Tenkrát jsme si s děvčaty drobným písmen napsaly vyučovanou látku na papírek, vzaly si sukni a tahák strčily pod punčochy. Tam se učitel nikdy nepodíval," uvedla Božena.

Obdobným stylem to řeší i dívky dnes, používají ale víc moderních technologií. „Na vysoké jsme si celá skripta vytiskly tím nejmenším možným písmem ve wordu. Nastříhaly jsme je na malinké kousíčky a secvakly koníkem. Nápad to sám o sobě nebyl špatný, pak tahle knížečka ale mezi všema kolovala, protože ji nikdo neuměl přečíst, takže se z nenápadného taháku stal maximálně nápadný," vzpomíná zase šestadvacetiletá Martina O., která už dnes titul i díky tahákům má.

Na svéráznou metodu v gymnaziální třídě pamatuje i úředník Tadeáš P. „U nás ve třídě se používala takzvaná metoda tahák mezi prsa. Ta fungovala tak, že holky měly velký výstřih a tahák vložený ve štěrbině, aby se dal přečíst, ale zároveň byl ukryt před zraky profesora. Bohužel tento způsob mohly využívat jen vyvinutější slečny," smál se při vzpomínce.

Oproti tomu Patrik F., který studoval technicky zaměřenou univerzitu, používal způsoby mnohem modernější. „Základem je mít smartphone (pozn. redakce – chytrý telefon), který čte dokumenty. Tahák se pak do něj jednoduše nahraje, to je přece klasika," krčil rameny Patrik, který je dnes inženýrem. „Někdy jsem třeba chatoval s kamarádem, který mi správné odpovědi posílal. Každopádně se to vždy točilo okolo telefonu," uzavírá.