Průvodcem se stává devětadvacetiletý Mirek. Ten mě vezme na setkání, jehož se obyčejně nezasvěcení lidé účastní jen zřídkakdy. Alespoň podle jeho slov. Kam pojedeme, s tím se odmítá svěřit. Trochu tajností ale není vzhledem k okolnostem nic překvapivého.

Když mě tedy Mirek o půl sedmé večerní vyzvedává svým autem na smluveném místě v Opavě, je to jeden velký krok do neznáma. Na krajinu už v tuto dobu dávno padla tma. Zapříst s Mirkem rozhovor na téma, kvůli němuž tu dnes jsme, se zdá v tuto chvíli nemožné. Neustále odbíhá k jiným věcem a jediné, co z něj k dnešnímu večeru vypadne, jsou tři stručné věty: „Budou nás čekat. Ale drž se raději zpátky. Mluv, až ti řeknu.“

Začínám uvažovat, jestli jsem s touhle reportáží nepřestřelil. Couvnout už ale nelze. Po průjezdu Podhradím u Vítkova najednou stáčí auto na lesní cestu a zastavuje. A je to tady.

Ďábelská pětka na obzoru

Vystupujeme a s rukou clonící si oči před zapnutými světlomety našeho automobilu se blíží nakrátko ostříhaný vysoký muž v riflové bundě. Podá ruku Mirkovi a něco si pošeptají. Poté se otočí a jen pokyne, ať jdeme za ním. Opodál parkují další tři auta a vedle nich pozoruje náš příchod trojice siluet. Všechno jsou to muži.

Nejmladšímu může být něco přes dvacet, druhým dvěma ke čtyřicítce. Ten, který nás vyzvedl, vypadá na třicátníka. Nebýt tmy a podivné atmosféry, strach by z nich nešel. V podstatě vypadají normálně. Kromě jednoho, který má ve tváři tolik piercingu, že vypadá jako chodící kovošrot. Celá skupinka bere na záda batohy, do rukou baterky a vyráží směrem do lesa.

„Teď nějakou dobu půjdeme pěšky, tak se jich ptej, jestli chceš,“ přichomýtne se ke mně Mirek. Poslední v řadě jde jeden z oněch dvou čtyřicátníků. Jmenuje se Olin, jak tvrdí. Na dotaz, kam míříme a co se tam bude dít, odpovídá bez mrknutí: „Kam, to je jedno. A dělat budeme to, co sis přál. Chtěl jsi vidět našeho pána, nebo ne? Tak ti ho vyvoláme.“

Chce se mi polknout úzkostí, ale nedostávalo se slin. Zvítězí ale zvědavost. Otázka teď míří na to, co nesou v batozích. „Mrtvé kuře, obřadní nůž, svíčky a další rituální záležitosti,“ sděluje Olin s ledovým klidem. Tou větou ve mně umřela poslední buňka odvahy a zbyl už jen čistý strach z toho, co se bude dít.

Děsuplné divadlo na mýtině

Přicházíme na malou mýtinu. Uprostřed je ohniště, které muži vzápětí podpalují. Jeden z nich, jménem Petr, vytahuje z tašky černou látku a povléká s ní nedaleký pařez. Na něj pak pokládá dvě velké svíce a zapaluje je. Zničehonic se celá pětice „satanistů“ svlékne do půl těla a začne po sobě divoce pokřikovat a křepčit s vyplazeným jazykem.

Po pár minutách na mě další z nich, Luboš, ukáže prstem a pomalu se postupně hlavou otáčí ke zbylým kolegům. Ti mě upřeně a nehnutě pozorují. Když už mám pomalu srdce v kalhotách, vyprsknou všichni smíchy. Nechápavě na ně hledím. „A cos čekal? Chtěl jsi vidět ,ta zvířata satanisty‘ v akci. Tak jsme ti to dopřáli,“ chechtá se Mirek.

Sáhne do kabely, vytáhne plechovku a hodí mi ji se slovy: „Dej si pivo, ať spláchneš šok!“

Konečně jdou karty na stůl

Pak se všichni sesednou k ohni a začnou vysvětlovat. Chtěli jen ukázat, co si o nich myslí někteří lidé, a tím zdůraznit, jak je to omezený pohled na věc. „Ano, my máme rituály. Ale neděláme žádné oběti ani nic tomu podobného,“ popisuje Luboš.

Nepopírá sice, že existují takoví, kteří ve jménu satana konají různé hrůznosti a šílenosti, avšak ty nazývá „vyšinutými pozéry“, již nemají s pravým satanismem cokoli do činění. Uznává také, že i v jejich filozofickém pojetí satanismu, založeném na základech LaVeyovy Satanské bible, existuje provozování magie. Nicméně, nejde o žádné vyvolávání běsů a sesílání kleteb.

Spíše o jakési spojení s duchovnem a jiným světem. Zajímavá debata u ohně probíhá ještě dlouho. Dozvídám se například o tom, že ačkoli má existovat i oficiální satanistická církev, oni členy nejsou a praktikují vše sami za sebe. Také to, že část z nich nepovažuje satana za jakoukoli entitu, ale pouze jako symbol odporu proti nadvládě a duchovnímu utlačování ze strany všech náboženství.

Na závěr na sebe prozradí, že už měli všichni oplétačky se zákonem. A to vinou svého volnomyšlenkářství, kdy věří, že si každý má dělat to, co chce. Je čas vyrazit domů. Loučím se s pověrami o satanistech. Žádná zvířata. Jen skupina lidí s odlišným pohledem na svět, přístupem k životu a originální filozofií.

A báje, které se o nich vyprávějí? Jak to tak vypadá, pouhý nesmysl a nevědomost těch, kteří je tvoří.

Satanista: Je to víc filozofie než víra

Všude po stěnách pentagramy. V každém rohu místnosti stolek a na něm zpola dohořené černé svíce. Po nocích se zde konají orgie a obětují zvířata. Nějak podobně nám vždy představoval svět satanismu fenomén televize a filmu. Jak je to ale ve skutečnosti?

Do toho, jak žije takový obyčejný český satanista, se nás odhodlal alespoň částečně zasvětit jeden z nich. Devětadvacetiletý muž z Vítkovska, jehož celé jméno je redakci známo, ale na jeho žádost v článku vystupuje pouze pod křestním jménem Mirek. On sám se hlásí k satanismu údajně již osm let.

Na první pohled to však člověk pozná jen stěží. Nijak výrazná postava mladíka se neliší od jeho vrstevníků. Sem tam se usmívá, někdy se zatváří zadumaně a pohrává si se zapálenou cigaretou v prstech, aniž by potáhl – až to vypadá, jako by zapomněl, že ještě nedokouřil. Hrůza z něj ale jinak vskutku nečiší.

„Člověk slyší satanista a hned si představuje zrůdu, která ve volném čase obětuje panny pro pána zla, zatímco vzývá konec světa. Tak to ale není. Satanismus je víc filozofií než vírou,“ tvrdí Mirek. Záhy navíc překvapuje další tezí. „Satanismus je, ať už to církev uzná či ne, jednou z odnoží křesťanství. Tím, že uznáváme existenci satana, přiznáváme automaticky zároveň víru v Boha. Jen jsme dali ve svém uctívání přednost tomu prvnímu,“ říká.

Vzápětí se k tématu vrací ještě podrobněji. Dle jeho úhlu pohledu je to následovně: Církev založená na křesťanství a lásce k bohu spoutává lidského ducha, omezuje jeho pravé já a staví hranice jeho rozvoji. Satanismus poté znamená hlavně zdroj pocitu absolutní svobody, kdy se může každý chovat, jak uzná v danou chvíli za vhodné jen on, aniž mu do toho zasahují jakákoli pravidla psaná či nepsaná.

„Neurvat se občas ze řetězu a nebýt upřímný k sobě i světu okolo je pro člověka nepřirozené. Naše filozofie je taková, abychom u sebe tuhle omezenost nikdy nedopustili,“ dodává Mirek na závěr.

Znáte satanské symboly?

Bafomet – Vyobrazení obráceného pentagramu, tedy se dvěma vrcholy nahoře, třemi dole, s kozlí hlavou uprostřed. Podle informací satanistické církve, Prvního česko-slovenského chrámu církve Satanovy, rohy představují dualitu, jsou vzdorně vztyčené kupředu a další tři cípy směřující dolů symbolizují popření svaté trojice.

Pentagram – Podle téhož zdroje se používá pentagram rovněž v satanské magii, ale praktikující satanští mágové se věnují magii spíše proto, že tím sledují osobní cíle a vlastní prospěch. Obrácení pentagramu pak vyjadřuje materiální založení člověka.

Obrácený kříž – Ten není podle české satanistické církve vyjádřením jedné, nýbrž mnoha idejí – čtyři živly; čtyři světové strany; rozcestí, na kterém se jednou ocitne každý adept atd. Mimo jiné se má jednat také o odmítnutí všech křesťanských hodnot, které potlačují lidskou přirozenost a někdy je obrácený kříž vnímán i jako novopohanský symbol.

Novodobí satanisté jako filozofové?

Nynější asi nejrozšířenější větev satanismu tvoří tzv. LaVeyův satanismus. Vychází z díla amerického zakladatele a velekněze Církve Satanovy Antona Szandora LaVeye, známého po celém světě jako Satanská bible. V té je možné najít kupříkladu Satanské devatero a čtyři knihy odpovídajícíc čtyřem živlům – Satanovu za oheň, Luciferovu za vzduch, Belialovu za zemi a Leviathanovu za vodu.

LaVey ji sepsal v 60. letech minulého století, přičemž se inspiroval jak myšlenkou nihilismu Friedricha Nietzscheho, tak prací anglického okultisty Aleistera Crowlyho či slavného manipulátora Machiavelliho. Na rozdíl od veřejností dodnes nejvíce známého teistického satanismu zde není uctíván Satan v náboženském slova smyslu, ale jako zástupný symbol podvědomých lidských tužeb.

Jednoduše řečeno, podle této filozofie má člověk nechávat volnou cestu své přirozenosti i sexualitě, uvolnit svou živočišnost a užívat život. Naopak nenechávat se spoutávat a ubíjet vlastní lidskost nepřirozenými omezeními a příkazy pocházejícími zejména ode všech náboženství. Novodobého pravého satanistu tak prakticky nepoznáte. Vypadá jako každý druhý.

Maximálně ho prozradí jeho živelné chování nebo nějaká symbolická ozdoba na těle.

Umřeli kvůli satanismu? Dodnes nikdo neví
Psal se magický den pátek 13. října roku 2000. Měsíc byl v úplňku. A dva mladí lidé se rozhodli ukončit život. Proč? Dodnes nikdo přesně neví. Spekulovalo se ale o tom, že se jednalo o satanistický rituál. O jednom z chlapců se říkalo, že bere drogy, druhý byl spíše tišší.

Jaké měli důvody? Těžko říct. Tak jako tak došlo k šílené tragédii. Skočili spolu z budovy Základní školy T. G. Masaryka na Riegrově ulici a na místě byli mrtví. Šestnáctiletý Michal Menšík a osmnáctiletý Jiří Zlámal ale po sobě nechali stopy. Na střeše školy byly údajně nalezeny svíce, shořelé peníze, ale také toluen, marihuana a prášky.

Oba dva chlapci nebyli zdejší. Michal Menšík pocházel z Havířova, Jiří Zlámal z Dvorců u Bruntálu. Studovali na Střední odborné škole poštovní a měli spolu pokoj na internátu. Jestli patřili do nějaké sekty nebo ne, je dodnes záhadou. Údajně prý v onu osudnou noc měli na sobě rituální kápě se znaky satanismu, což by tomu nasvědčovalo, ale nic nedokazovalo.

Dokonce se zjišťovalo, jestli se skutečně na Opavsku nepohybuje nějaká organizovaná skupina, která by vyznavače satanismu seskupovala. Vše bez výsledku. A reakce jejich blízkého okolí? Přátelé i vyučující byli v šoku. Nikdo nedokázal pochopit, proč to chlapci udělali a nikdo by to do nich neřekl.

Tak dodnes případ zůstává nevyřešenou záhadou. Při vzpomínce na tento den ale dodnes obchází většinu Opavanů hrůza a každému musí být líto dvou zmařených lidských životů i utrpení jejich blízkých.

Satanismus? Pro děti skutečně nebezpečný

Satanismus se také může stát nebezpečnou hrou dětí. Své by o tom mohla vykládat bývalá vedoucí tábora v Budišově Zálesí Pavlína Spívalová, kam jezdily převážně ostravské děti. Na jednom z táborů zhruba deset zpátky byl satanismus obrovským trendem.

„Zašlo to tak daleko, že se děti rozhodly satana vyvolat. Myslím, že na to nikdo z nich nezapomene,“ vzpomíná bývalá vedoucí. Vyvolání se její svěřenci rozhodli uskutečnit v jedné z chatek, které měly ve dveřích skleněné tabule. „Jeden chlapec, který zrovna vyvolával, viděl ve skle svůj odraz. Byl přesvědčený, že spatřil pravou tvář satana. Byl tak v šoku, že skončil na ošetřovně s horečkami,“ kroutí Spívalová hlavou.

„Dnes už se celé situaci s ostatními vedoucími smějeme, především proto, že chlapec byl skutečně nevzhledný, tedy není divu, že se zděsil. Tenkrát nám to ale docela nahnalo strach,“ dodává. Historky se satanismem by ale mohla tahat z rukávu jednu za druhou.

„U kolegy v oddíle zase děti nechtěly v chatce spát, protože rovněž vyvolávaly satana a měly dojem, že se jim to povedlo. Ten to ale vyřešil vskutku svérázně,“ směje se. „Řekl jim, že chatku umí vyčistit. V té době studoval medicínu, takže se dobře orientoval v latině. Vletěl do chatky, vykřikl pár latinských slovíček a vyšel ze slovy, že chlapci mají chatku vyčištěnou,“ vzpomíná na veselý zážitek.

„Kluci mu to žrali, dokonce ho měli za frajera,“ uzavírá.

Policie na Opavsku se satanisty problémy nemá
Jak vidí satanismus a aktivity jeho příznivců policisté? Na to nám odpověděl tiskový mluvčí opavských policistů René Černohorský. I když v posledních letech policie na Opavsku projevy takto smýšlejících lidí nezaznamenala a tedy nemá s nimi problémy, všeobecně je satanismus v očích policistů považován za špatný.

„Činnost satanistů jako taková samozřejmě nijak problematická není. Co je ale špatné, je okamžik, kdy jsou do jejich rituálů zatahovány další osoby, například mladiství, kdy hrozí jejich ohrožení na zdraví nebo životě. Jak jsem řekl, zatím v rámci Opavska takové projevy neevidujeme, ale v rámci kraje nebo republiky tyto projevy známé jsou,“ říká tiskový mluvčí policie.

Ten činnost satanistů označil za skrytou a nenápadnou. „Satanisté se scházejí v úzkém okruhu lidí, zpravidla mimo oči okolí, jejich aktivity lze ale vystopovat například na internetu. Pokud už bude jejich aktivitou nebo jakoukoli jinou podobnou aktivitou neslučující se s dobrými mravy nebo ohrožující zdraví někdo ohrožen, měl by se okamžitě obrátit na policii, která věc zaeviduje a ví, jak postupovat,“ konstatuje René Černohorský.

Tomáš Pustka, Klára Jarošová, Martin Kůs