Incidenty, které musel při své práci řešit vedoucí opavského K-centra Pod Slunečníkem Antonín Daněk, by podle něho vydaly na pořádný akční film. Přesto pětatřicetiletý muž, který posledních deset let strávil tím, že snažil udržet při životě opavské narkomany, při turecké kávě a balené cigaretě říká: „Musím to zaklepat, už delší dobu se nic takového nestalo.“

Podobné scény se prý v jeho kontaktním centru na Hradecké ulici, o němž jsme informovali ve včerejším Deníku, semelou asi jednou za půl roku. Není se ale co divit. O klientech centra totiž sám říká, že to jsou ztracenci.

„Máme otevřeno od jedné odpoledne do šesti. Drtivá většina narkomanů se přijde najíst, osprchovat nebo zahrát si fotbálek. Devadesát pět procent z nich je závislých na pervitinu a léčit se nechtějí,“ uvádí. Často se sice snaží chovat slušně, protože poruší-li přísná pravidla jediný z nich, musí okamžitě na ulici všichni.

Přesto se u nich projevuje takzvaná feťácká vychytralost. „Neustále se snaží na naše pravidla vyzrát, což se týká hlavně zákazu nošení zbraní do centra. Všichni tři, co tu děláme, proto musíme být tvrdí,“ dodává.

Ne vždy je ale nutné nad jeho klienty lámat hůl. Stejně tak jako k akčnímu filmu by prý ale mohl napsat scénář i k dojemnému filmu plnému úspěchů. „Byla tu kdysi patnáctiletá holka závislá na drogách, takový třeštidlo. Pak šla na léčení a vystudovala univerzitu. Dnes je z ní úspěšná podnikatelka, a když se potkáme, směje se tomu,“ vzpomíná Daněk na jeden příběh se šťastným koncem.

Další jeho klientka se zase vzpamatovala ve chvíli, kdy jí v jednadvaceti letech zavřeli do vězení. „Dostala se z toho a dnes jsme kamarádi,“ říká, ale zároveň upozorňuje: „Nejsme léčebna, jsme terapeutické zařízení. Já nechci, aby lidi brali drogy, ale nejsem naivní. Neuvažuji nad tím, co dělat, aby se snížil počet uživatelů drog, to není má práce,“ vysvětluje s tím, že jeho záměrem je dosáhnout toho, aby se narkoman stabilizoval.

„Když nekrade, když si dává bacha na zdravotní stav, má doklady a kde bydlet, je to úspěch,“ přiznává. Přestože si uvědomuje, že to zní podivně, je prostě levnější se o feťáky starat takhle, než to nechat zajít do extrému.

Za obrovský úspěch už považuje, když se jejich klient po nějaké době navštěvování centra rozhodne jít na léčbu. „Při naší práci je nejdůležitější naučit se vidět i malý krůček jako úspěch. Když někdo odchází a řekne děkuju, řekneme si: Ty jo, to bylo něco navíc.“

ČTĚTE VÍCE: Opavské K-centrum Pod Slunečníkem: podobných zařízení je v Česku jen pět