Jednou ze vzácností je i tzv. beránek z komárovského pokladu. Soška zvířete, kterou našli při regulování toku řeky Moravice koncem 19. století dělníci v korytě řeky. Jak k tomu došlo, popisuje tato strana. Ani dnes není vyloučeno, že se ještě části pokladu mohou mezi lidmi najít. Proto, pokud by se našel někdo, kdo by mohl podat nyní už zprostředkované informace o okolnostech nálezu či věděl o nějaké zatoulané cennosti z komárovského pokladu, ať se obrátí na Věru Michnovou z numizmatického pracoviště Slezského zemského muzea v Opavě.

Komárovský poklad: objevený a znovu zmizelý

Jako by si země s nálezci pohrávala, když v podzimních dnech roku 1881 při regulaci řeky Moravice vydala jen na chvíli poklad, který svým významem, a to díky charakteru svého obsahu, převyšoval vše, co v souvislosti s nejstarší historií města Opavy a jejího okolí bylo dosud odkryto.

Toho roku 1881 bylo na někdejších pozemcích knížete Jana Lichtenštejna upravováno řečiště toku Moravice v blízkosti jejího ústí do řeky Opavy a převáděno do nového, západněji ležícího koryta.

Jak později ukázal archeologický výzkum nedaleké lokality, vedlo původní řečiště Moravice těsně pod severozápadní částí opevnění kylešovického hradiska. Úprava toku v celkové délce asi 140 metrů si tehdy údajně vyžádala odkopání více než 8 000 kubických metrů zeminy. Na práce tak byly najímány námezdné síly z široka daleka.

V průběhu prací narazili dělníci jednoho dne v hloubce necelých dvou metrů na nejrůznější stříbrné předměty – hlavně však sošky a mince. Všimli si nejdříve řetízků, které byly k soškám přivěšeny. Předtím však již z místa nálezu, kde hlína promísená s pískem byla notně nasáklá vodou, byla velká část zeminy odházená bokem do hlubiny řeky, kde byl podle svědků poměrně silný proud. Dále už se pak odehrával obvyklý scénář provázející většinu objevených pokladů.

Co z tohoto pozoruhodného nálezu neodnesl proud řeky, rozebrali si mezi sebou dělníci. Na denním světle se tak na pouhou chvíli objevil poklad ukrytý celé jedno tisíciletí. Naštěstí byl mezi přítomnými i mistr a současně majitel prostějovské firmy provádějící práce na korigování toku řeky Moravice – František Soušek. Ten „několik kousků“ od nálezců získal zpět a s instrukcemi zaslal synovi do Prostějova.

Zprostředkovaně přes něj pak byly zachovaná zvířecí plastika a šest mincí darovány tehdejšímu Museu království Českého v Praze. Zatímco stříbrný „beránek“, jak se později vžil jeho název, zůstal uchován dodnes, mince byly bez označení rozptýleny ve starých sbírkách pražského Národního muzea. Zmizela tak ona část pokladu, která mohla celý nález alespoň rámcově datovat.

Jak už však život je souhrou řady náhod, v padesátých létech 19. století bylo zjištěno, že František Soušek věnoval několik mincí z komárovského pokladu i Gymnasijnímu museu v Opavě. A když byla nedávno prováděna generální revize opavských numismatických sbírek, byly mince z Komárova identifikovány, a mohou tak být představeny veřejnosti na právě probíhající výstavě „Opavských přemyslovců“.

Dochovaná část mincí z nálezu obsahuje pouze jedinou českou ražbu – denár knížete Boleslava I. (929 - 967). Dalších pět mincí jsou oto-adelheidské denáry, bavorský denár Jindřicha II. (985 - 995) z řezenské mincovny a konečně švábský denár Oty III. (983 -1002), který také za absence ostatních dnes ztracených mincí datuje ukrytí komárovského pokladu do období po roce 1002. Zde je ovšem nutno stále brát v úvahu také tu skutečnost, že poklad byl z valné části rozebrán, a mohl obsahovat ražby pocházející i z let o něco málo pozdějších.

Věra Michnová

Část pokladu mohou mít lidé ještě doma

Za jakých okolností se našel komárovský poklad?

Je více než pravděpodobné, že v prostoru nálezu bylo daleko více materiálu. O tom konečně svědčí i pasáž jednoho z dopisů Václava Souška – tedy syna nálezce, který okolnosti nálezu blíže popisuje. Nelze také vyloučit možnost, že stříbrná plastika beránka a dochované mince byly provázeny i záměrně nasekanými zlomky, které ovšem dělníky přítomné u nálezu z řady pochopitelných a celkem logických důvodů nijak nezaujaly.

Někdy se hovořívá o pokladech zlomkového stříbra, je to také případ komárovského pokladu?

Komárovský poklad bývá jmenován jedním dechem s depoty jako byl kupříkladu nález zlomkového stříbra z Kelče u Hranic. V takovýchto nálezech bývají právě některé mince a šperky děleny úmyslně, ať už sekáním nebo lámáním, za účelem získat drobnější díly při placení kovem na váhu. Samozřejmě zmincovaný kov měl větší důvěru, přesto ale na celých mincích z takovýchto pokladů, tak jako tomu je konečně i u ražeb z Komárova, nacházíme řadu záseků, které na mincích zanechalo zkoušení kvality stříbra. Pokusíme-li se o zevšeobecnění, pak u pokladů zlomkového stříbra neměly mince nějakou vymezenou dobu platnosti, jejich hodnota se odvíjela čistě od hodnoty stříbra, které v nich bylo obsaženo.

Kdo vlastně mohl uložit poklad pod kylešovickým hradiskem?

U nás přetrvává dlouhodobě názor, že až téměř do konce raného středověku se u nás mince ve vnitřním obchodě země vůbec nepoužívaly; a že fungovala směna – tedy v případě potřeby se vyměňovalo zboží za zboží. A mince byly používány především v souvislosti s dálkovým obchodem. Poslední odborné diskuse ovšem přináší řadu argumentů, které hovoří stále více i pro roli mincí, samozřejmě z velké části dělených právě na ony zlomky, o kterých jsme hovořili výše, které se mohly uplatňovat i při vnitřním obchodním životě země. Otázkou stále zůstává, jak vypadal celý komárovský nález před zničením, ne jenom pouhý jeho fragment, jak ho známe dnes. Pak by bylo také snadnější odpovědět na otázku, zda uložil do země hotovost nějaký příslušník místní elity - pro to svědčí celkem těsná blízkost kylešovického hradiska, či právě kupříkladu obchodník, putující po trase dálkové obchodní cesty.

Je možné, že ještě někdo může mít doma nějaké mince či šperky z komárovského pokladu?

Za okolností, které vzpomínal dárcův syn, že - doslova „mince a sošky si rozebrali přítomní“, je to více než pravděpodobné. Bezprostředně po nálezu vykoupil ještě dvě mince od dělníků, kteří byli účastni při regulaci toku řeky Moravice, obchodník Hirsch a věnoval je Gymnasijnímu museu. A není vyloučeno, že mezi starousedlíky je někde uchovávána taková maličkost, kterou si někdo tehdy vzal na památku. Dnes by samozřejmě měl jakýkoliv objevený zlomek pokladu slušnou cenu, poněvadž se nejedná o běžný denárový nález.

Milan Freiberg