Naší redakci se podařilo s jedním takovým sprejerem působícím na území Opavy a Ostravy sejít a popovídat si.

Místo očekávaného rebela elegán

Je všední slunečný den krátce po poledni. Čekáme v centru Opavy na muže, jenž nám přislíbil schůzku a malý rozhovor. Je sprejerem a může nás alespoň trochu zasvětit to tajemství tohoto světa, řídícího se vlastními pravidly. Zanedlouho se dočkáváme samotného setkání.

Hned zpočátku nás mírně překvapuje jeho zjev. Očekávali jsme nejspíše mladíka v plandavých pestrobarevných kalhotách s baseballovou čepicí, natočenou někam „na jihozápad“. Před námi však stojí středně starý člověk oděný do saka a kravaty a prezentující se velice kultivovaným projevem.

Jméno ani svou oficiální přezdívku nám prozradit nechce a žádá, abychom mu říkali pro dnešek jen Dublon. Dovídáme se, že má vzdělání i zaměstnání v oboru výtvarného umění. Ke sprejování v ulicích se dostal až v pubertě, kdy se vzbouřil proti konformitě a stagnaci současného umění.

„Když na něčem dělám (sprejerský počin – pozn. red.), tak se nejedná jen o nějaké podpisy, které mají lidé spjatí s touto formou vyjádření asi nejvíce a můžete je vidět na všem, ale snažím se vytvořit skutečný obraz. Někdy realistický, někdy spíše abstraktní,“, vysvětluje Dublon.

Není sprejer jako sprejer

Nás však zajímá hlavně jeho motivace – proč se to vlastně všechno dělá. „Podívejte se, neříkám, že jde přímo o nějakou hierarchii, ale i sprejerů existuje více typů podle toho, z jaké příčiny se projevují, apod. Máme tady skutečné vandaly, kterým jde jen o to něco poškodit, a ti nám dělají nejhorší reklamu.

Pak jsou tzv. víkendovci, kteří si myslí, že na to mají a prostě to občas zkusí. Dál jsou tu ti, kteří vedou tímto způsobem nenásilný boj proti nějaké součásti systému a jejich výtvory pak zdobí místa, která s jádrem problému nějak souvisí. Hodně je taky adrenalinových typů, které berou sprej do ruky hlavně proto, že je to nezákonné, a láká je ten pocit rádoby nebezpečí.

No a samozřejmě poté jsou i tací, pro které je to forma uměleckého vyjadřování…něco ve smyslu kombinace landartu, bodyartu a tvorby fresek,“ uvádí. Ptáme se jej, do které skupiny tedy patří on, a Dublon se, se smíchem svěřuje: „Já jsem taková rozverná kombinace posledních dvou.“

Co by byl život bez vzrušení?

Na dotaz, jestli nemá strach z toho, že jej lapí policie a tím bude vážně ohrožená mj. jeho normální kariéra, nám říká, že bez toho vzrušení by celá záležitost ztratila své kouzlo. V ten moment se rozhlédne po restauraci, v níž sedíme, rozevře diplomatku, která mu ležela u nohou, a vytáhne sprej.

„Bez toho už ani nevycházím. Co kdybych měl právě tu možnost, dostal inspiraci a neměl se čím realizovat,“ ptá se obrazně Dublon. Chvíli jej trápíme dotazy a některými zobecněnými výtkami, ale muž sedící proti nám má na všechno rychlou odpověď.

Když mu tedy např. „vyčítáme“, jak k tomu přijde obyčejný člověk, kterému nějaký sprejer poničí fasádu, odvětí, že on osobně si pro svá díla vybírá neobydlená místa, která jsou naopak takříkajíc pro ostudu města a tím pádem je pouze zkrášluje.

Velice zajímavé odpoledne završujeme rozloučením a Dublon nás zanechává našim úvahám. Čekali jsme asi náhled do jedné kapitoly nezákonných činností a dostalo se nám lekce z výtvarného umění. Je zřejmé, že nic na světě není černé nebo bílé, a proto ani všechny sprejery a jejich tvorbu nelze házet do jednoho pytle a předem toto konání odsuzovat, aniž známe bližší okolnosti.