Student Ostravské univerzity takto cestuje čtyři roky, ale za cestovatele se nepovažuje.

Kdy jste se poprvé rozhodl, že budete cestovat?

Obecně cestování a především hory mám v hlavě od šesté třídy, kdy jsme s turisťákem chodili po horách, což byl základ vysokohorské turistiky. Spojené to bylo s přechody přes Malou Fatru, Velkou Fatru, Jeseníky nebo Beskydy. Cestování po cizině bylo u mě spojeno se znalostí jazyků. Po maturitě jsem se rozhodl, že si vydělám nějaké peníze v Itálii. S kamarádem jsme řešili dopravu, kde bychom mohli ušetřit. A řekli jsme si, že pojedeme stopem.

Druhým impulzem bylo poznání Itálie, protože z autobusu nebo vlaku toho moc nepoznáte. Třetím impulzem bylo, že je to něco jiného, kdy si vyzkoušíte vlastní hranice, jestli na to máte nebo ne. Samozřejmě je to nebezpečné. Ráno se probudíte a nevíte, kde večer budete, kde budete spát, co budete jíst, kolik ujedete za ten jeden den.

Existuje nějaké rozdělení pro stopování?

Jsou tři druhy. Natvrdo sám, dva chlapi a smíšená dvojice. Poslední možnost, stopování s přítelkyní, bylo to nejhorší co jsem zažil, protože se bojíte nejen o sebe, ale i o ni. Když cestujete sama, tak si musíte všechno ohlídat. Ve dvou je tohle jednodušší, ale může vzniknout ponorka.

Doporučil byste tento druh cestování ženám?

Osobně ne. I když by byly dvě, tak sexuální maniak může zvládnout obě. Jestli jednou budu mít sám dceru, tak jí to zakážu, alespoň do určitého věku.

Jakým způsobem se stopování plánuje?

Konkrétně v Itálii jsme měli cíl daleký, 1 600 kilometrů, a na to jsme si stanovili 5 dnů. V konečné fázi jsme to stihli za tři. Když jsem pak sám cestoval do Barcelony, tak jsem měl na 2. září 2007 koupenou letenku a z domu z Opavy jsem odcházel 20. srpna 2007. Řekl jsem si, že pojedu jihem, přes Milán, Janov, francouzské pobřeží, Andorru a do Barcelony.

Pamatujete si, co obsahoval váš batoh, když jste odjížděl z Opavy?

Ano. Je to stále stejné. Bez čeho by to nešlo: spacák, vařič a kreditka. Zbytek je podle potřeb. Konkrétně v Barceloně jsem potřeboval čisté věci na cestu zpět letadlem, aby mě vůbec pustili přes hranice (smích).

Kolik je potřeba peněz?

Například na cestu do Španělska jsem měl deset tisíc. Ale z toho šest tisíc jsem použil ke koupi foťáku, dva a půl tisíce mě stála letenka. Zbytek jsem měl na jídlo a výdaje, které jsem měl po cestě. Takže za čtrnáct dní jsem utratil patnáct set. Jídlo jsem si vařil sám, je nutné si kupovat balenou vodu, což je asi největší položka, a k tomu patří taky pohledy.

Jak je to se stravováním během cestování?

Při cestě do Barcelony jsem věděl, že potřebuji cestovat rychle, takže jsem měl přesně na den rozplánované jídlo. Věděl jsem, kolik můžu sníst ovesných vloček a že mám daný počet čínských polévek. Všechno aby to bylo rychle uvařeno. Přes den jsem se ládoval polystyrenovým chlebem.

A co hygiena?

To je věc, na kterou je se třeba vnitřně připravit. Například čištění zubů se ve městě řeší na veřejných záchodcích. Hygienickými ubrousky se pomalu celá osprchujete. Sprchu jsem si dopřál jednou za dva až tři dny. Zároveň vás to nastartuje a osobně pro mě to byl duševní doping. Jinak při vysokých teplotách bylo nutné každý den. Řešil jsem to tak, že jsem se nechal vysadit u řeky, kde jsem se vykoupal.

Která země z těch, jež jste projel, je nevlídnější ke stopařům?

Už bych to nikdy podle zemí netřídil. Je to o lidech. Když dříve stopovali anebo vám prostě chtějí pomoct, tak vás vezmou. Obecně se stopování v zahraničí nenosí, doprava je pro ně levná. Pomáhají také cizinci, kteří se do dané země přistěhovali. Když jsem při delším pobytu v Portugalsku vzal stopaře, tak to byli Češi.

Dařilo se vám prolomit jazykovou bariéru?

Umím anglicky, což je dnes už základ, a bez toho bych cestovat nedoporučil. Trochu umím francouzsky, italsky a v současné době se domluvím i portugalsky. Pokud vám lidi chtějí pomoct, tak jim je jedno, jak mluvíte. Jako příklad zase uvedu Itálii. Řekli jsme, že umíme anglicky. Oni řekli sorry a pustili nahlas rádio. Když se zeptali, odkud jsme, my jsme řekli, že z České republiky. Pak jsme zmínili fotbalistu Pavla Nedvěda a už se chytali. A Pavel Nedvěd nám otvíral brány všude. V Portugalsku to byl Karel Poborský, ve Francii Milan Baroš a v Rakousku jsou na Čechy zvyklí. Jak fotbal nesleduji, tak myslím, že bych měl Pavlu Nedvědovi poděkovat (smích).

Cítil jste se někdy ohrožený? Měl jste strach při stopování?

V Itálii a Portugalsku je dovolený alkohol. Jednou ve Florencii jsme zastavili chlapa, se kterým jsme šli do baru, a že nás pak vezme. Byla chyba, že jsme k němu nastoupili do auta. Přes křižovatky jsme jeli až sto šedesát.

Stalo se vám někdy, že jste si opravdu sáhl na úplné dno a měl jste pocit, že už hůř být nemůže?

Začalo to tím, že jsem ráno v Miláně fotil na náměstí. Přišel ke mně velký černoch, dal mi ruku na rameno a věděl jsem, že budu platit. Je dobré mít vždy u sebe nějaké drobné anebo co prolomí bariéry, jsou cigarety a zapalovač. Kromě toho, že mi nabídl svou sestru, mi začal vázat na ruku náramek. Samozřejmě za to něco chtěl. Dal jsem mu dvě eura. Ačkoliv jsem si zanadával, jak nechtějí černoši pracovat, tak jsem doufal, že mi třeba ten náramek přinese štěstí.

Pokračovalo to na hranicích s Francií, když jsem se nemohl vymotat z Janova. Zvolil jsem benzinku, kde po třech a půl hodinách jsem přemluvil dva lidi, kteří jeli na sever do Alp. Řekl jsem, že jen potřebuji na dálnici a na první pumpě, kterou uvidí, mi zastaví. Stalo se, ale na druhé straně než jsem potřeboval. Musel jsem přeběhnout šestiproudovou dálnici, přelézt tři ploty. Navíc jsem měl na zádech pětadvacet kilo těžký batoh. Byla to největší kravina, kterou jsem udělal. Tam jsem skoro jedoucí kamion zastavil a v něm seděl černoch, takže mi ten náramek asi fakt štěstí přinesl.

A vypadalo někdy, že je zle, ale došlo pouze k nedorozumění?

Za šera nám v Itálii blízko Ravenny zastavil pán z Nigeru. Vzal nás až sto padesát kilometrů. Vykládali jsme anglicky. Dokonce nám chtěl ukázat dobré místo na stanování, vedle jeho domu. Řekl ale stop. Zarazili jsme se. Měl jsem pro jistotu připravený nůž v kapse. Vyklubalo se z toho, že by byl rád, kdyby nás mohl pohostit. Doma přišel jeho kamarád, tak jsme si nedůvěřivě říkali, že to bude dva na dva. Večeře byla fajn. Chtěli jsme odejít a zase se ozvalo stop. V duchu jsem si říkal, je to tady, zaplatíme tělem. Nakonec nám převlíkli postele a oni spali v obýváku. Ráno nám dokonce sbalili jídlo a pití. Nerozuměli jsme tomu. Tohle by se nikdy stát v Česku nemohlo.