Pohřeb Jana Zajíce je ve Vítkově označován za největší pohřeb v dějinách města. Mladého studenta 2. března 1969 doprovodily na poslední cestě tisíce lidí. Dobře si na to vzpomíná také Marie Adámková, která s Janem Zajícem chodila na vítkovskou základní školu.

„Nepamatuji si, že by se ve Vítkově někdy shromáždilo více lidí. Jednalo se o opravdu výjimečnou událost," vracela se v čase Marie Adámková, jež mimochodem pomáhala celý pohřeb zařizovat. Jana Zajíce dobře znala. Oba byli ročník narození 1950 a jejich rodiny se vzájemně stýkaly. Když se 25. února 1969, tehdy osmnáctiletý student střední průmyslové škole železniční v Šumperku v horní části Václavského náměstí zapálil, byl to pro všechny šok.

Jeho kamarádka přiznala, že nějaké sklony k určitému revolucionářství se u něj daly vypozorovat. „Vím, že Honza převrat nesl hodně těžce. Dá se předpokládat, že se inspiroval v Janu Palachovi. Pamatuji si, že jsme po příjezdu Rusů v srpnu 1968 spolu manifestovali na náměstí ve Vítkově. Svým způsobem byl vždycky revolucionář," pokračovala Marie Adámková.

O smrti svého kamaráda se dozvěděla z rádia: „Poslouchala jsem Svobodnou Evropu. Hlásili, co se v Praze stalo, a nějak jeho jméno zkomolili. Znělo to německy. Něco jako Jan Zeitze. V první chvíli mi vůbec nedošlo, že to byl on."

Vítkov pravidelně obstupovali estébáci

Státní bezpečnost nechtěla Jana Zajíce pohřbít v Praze, jelikož se obávala dalších demonstrací, a tak byly jeho ostatky převezeny do rodného Vítkova. Marie Adámková s několika dalšími vystavila Zajícovu fotografii v podloubí na vítkovském náměstí. Ta bohužel shořela. Existuje pádné podezření, že ji někdo zapálil.

„Kolem dokola jsme rozvěsili řetězy, aby to někdo nezničil. Pod fotografií byl na stole ubrus, u něhož byly rozsvěceny svíčky. Dodnes si myslím, že to shořelo kvůli Rusům. Nedovedu si představit, že by to místo vzplálo samo od sebe. Někdo ty svíčky musel shodit," mínila. Rakev s Janem Zajícem byla 2. března 1969 vystavena ve foyer základní školy. Marie Adámková byla v čestné stráži. Během pohřbu byl Vítkov obstoupen příslušníky StB.

„Každý rok se připomínala památka Jana Zajíce. Estébáci vždycky obklíčili celý Vítkov a kdo přijel do města zvenku, byl okamžitě lustrován," vzpomínala Marie Adámková a ještě dodala: „Honza byl tramp. Do Vítkova jezdili i další trampové, aby uctili jeho památka. Ti na nějaké lustrování nehleděli. Pokaždé přišli na Honzův hrob položit květinu."

Hrob se dodělával až po revoluci

Zajícově dobré kamarádce v paměti vytanul i speciální účet, který byl zřízen na pomoc rodině. Po více než čtyřiceti letech nikdo neví, kde peníze skončily. „Obcházeli jsme podniky a podobně. Vzpomínám si, že na účtu byla nemalá částka. Potom byl ovšem obstaven a kdo ví, kde peníze jsou," poznamenala. Hrob Jana Zajíce navrhoval a také stavěl známý český sochař Olbram Zoubek: „Z rozhodnutí režimu ho nesměl dokončit. Velké koule, které se na něm nacházejí, dodělával až po revoluci."

Marie Adámkové se s odstupem téměř čtyřiačtyřiceti let nešlo nezeptat na to, jak vnímá čin Jana Zajíce. Pro jedny je hrdinou, druzí ho zase odsuzují. „Pro mě vždycky byl a vždycky bude hrdinou, byť je pravda, že jeho rodina upálení nesla velmi těžce. Honza chtěl vyjádřit svou nespokojenost s příkořím, které se dělo v našem státě. Jak jsem již řekla, převrat snášel velmi těžce," doplnila Marie Adámková.

Dnes, v pátek 22. února od 16.30 na vítkovském náměstí Jana Zajíce proběhne pietní vzpomínka. O půlhodiny později pak na stejném místě bude dvěma lidem předána Cena Jana Zajíce, která se uděluje od roku 1993. Následovat bude i tradiční koncert.

Petr Dušek

Smrt Jana Zajíce očima jeho sourozenců

Toto téma v poslední době nenechává nikoho chladným. Obětování sebe samotného jako protest proti totalitní společnosti. Po filmu Hořící keř přibližující drama ohledně Jana Palacha, knize Hořící pochodeň ukazující osud Jana Zajíce tady máme dokumentární snímek Pochodeň č. 2, která je opět věnována příběhu Jana Zajíce. Proč se tvůrci věnují této problematice právě v současné době? Otázka, která zůstává nezodpovězená.

Emočně silné výpovědi sourozenců

Počin Pochodeň č. 2 mají na svědomí studenti oboru Audiovizuální tvorby Slezské univerzity v Opavě. Jak již bylo zmíněno, dokument je věnován právě Janu Zajíci z Vítkova, který se po invazi ruských vojsk po vzoru Jana Palacha upálil 25. února 1969 na Václavském náměstí v Praze.

„Dokument o Janu Zajícovi je založen na velmi lidsky i emočně silných výpovědích jeho bratra Jaroslava a sestry Marty. S časovým odstupem nahlížejí na čin svého bratra, přibližují dobu lámání charakterů lidí a vzpomínají také na to, jak Janův čin ovlivnil jejich budoucnost v normalizačním Československu," představuje snímek vedoucí oddělení audiovizuální tvorby Monika Horsáková.

Ta dále také dodala, že původně se do filmu počítalo pouze s výpovědí bratra Jana Zajíce, v průběhu příprav na natáčení prý ale navrhl, aby byla k provedení přizvána i jeho sestra. Údajně to byl dobrý nápad.

„Pro nás to bylo velmi zajímavé natáčení. Nejen z toho důvodu, že jsme se osobně setkali se sourozenci Jana Zajíce a s jejich životním příběhem, ale hlavně proto, že oba na čin svého bratra nahlížejí z jiné perspektivy. Nechci říci, že je to pohled mužský a ženský, to by vyznělo příliš jednoduše, ale pravdou je, že Jaroslav se na tehdejší události dívá v celém historickém kontextu probíhající normalizace. Vzpomíná přitom velice živě na to, jak se společnost v období mezi smrtí Jana Palacha a smrtí Jana Zajíce velice rychle smiřovala se ztrátou svobody, až nakonec upadla do naprosté letargie," popisuje Monika Horsáková,

Při výpovědi prý sestra Marta vzpomínala spíš na svůj vztah k bratrovi a na jejich společné rozloučení. Zvláště ji prý zaráží, že velká spousta lidí kolem jejího bratra tušila, co má v úmyslu, ale nikdo tomu nezabránil.

Rodina na hrdinství doplácela

Přestože se spoustě lidí jeví tento skutek jako hrdinský, dokument směle poukazuje i na to, co vše Janova smrt způsobila jeho rodině, kterou svým způsobem stáhl s sebou. Jeho rodiče přišli o práci, sestra zase nemohla ani navzdory dobrému prospěchu studovat vysokou školu. Až po létech tvrdého úsilí směla navštěvovat Vysokou školu báňskou v Ostravě.

„Co je zajímavé, je fakt, že se Jaroslav a Marta staví k bratrově činu jinak. Jaroslav jej neschvaluje, Marta zase tvrdí, že ona by bratra nikdy nemohla odsoudit, protože cítila stejně, ona by prý ale k takovému činu nikdy nenašla odvahu," uvádí Horsáková. Dokument Pochodeň č.2 je součástí sedmidílného cyklu Sami proti zlu. Podle Moniky Horsákové se má jednat o vůbec nejpovedenější počin z celé série.

Přestože je film poměrně mladý, už se těší prvnímu ocenění. Na mezinárodním filmovém festivalu EkoFilm v Ostravě dostal cenu v sekci Člověk a společnost.

Klára Jarošová