Kteří by už zdálky nepoznali jeho věčně rozčepýřenou hlavu, často ozdobenou velkým kloboukem, či jeho osobitě uvázanou kravatu. Kteří by nerozeznali jeho nezaměnitelný zvučný hlas či specifický slovník, který nezapřel havířské začátky.

Kteří by na některé z mnoha vernisáží neochutnali některou z jeho proslulých kalorických pochoutek. Kteří by se s ním mnohokrát nesetkali jako s neúnavným organizátorem výstav, tvůrčích dílen, mezinárodních přehlídek audiovizuální tvorby Diafon či setkání fotografů. Kteří by neslyšeli o jeho lvím podílu na tom, že se Institut tvůrčí fotografie stal součástí Slezské univerzity v Opavě a dnes je počtem pedagogů i studentů největší ze všech sedmi českých vysokých škol s fotografickým studijním oborem.

Kteří by nevěděli, kolik toho pro fotografii udělal Vojtěch Bartek.

Patřil k prvním fotografům, kteří zobrazovali zdevastovanou průmyslovou krajinu na Ostravsku dávno předtím, než ekologická témata přišla do módy. Jeho záběry kališť, zbytků stromů, popraskané půdy, potrubí, sloupů vysokého napětí a hald jsou obžalobou lidské bezohlednosti, ale současně se v nich objevuje i jakási podivuhodná symbióza krásy a zmaru.

Bartkova pozdější volná tvorba zahrnuje konfrontace zbytků přírody s odlidštěnou architekturou panelových sídlišť z cyklu Konec přírody začátek velkoměsta (1975-1993), nostalgické panoramatické záběry z dělnické kolonie v Mariánských Horách, civilně pojaté portréty ze souborů Černá píseň (1972-1982) a Malý člověk (1980-1990), bezprostřední momentky nevšedních chvil všedního života z cest do Indie a na Kubu, divadelní fotografie ze zkoušek a z představení Národního divadla moravskoslezského v Ostravě i tři desítky audiovizuálních pořadů promítaných na jedno až šest pláten.

Mnoho let pracoval v Okresním kulturním středisku v Opavě a stál u počátků opavské univerzity. Z jeho iniciativy se v roce 1990 podařilo přeměnit tehdejší Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů na Institut tvůrčí fotografie právě zakládané Slezské univerzity, která se tak po pražské AMU a Vysoké škole pro grafiku a knižní umění v Lipsku stala teprve třetí vysokou školou se samostatným studiem fotografie v postkomunistickém bloku.

Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem ITF, podílel se na organizování fotografických projektů Lidé Hlučínska 90. let 20. století, Zlín a jeho lidé a Opava na prahu nového tisíciletí stejně jako na přípravě desítek výstav v Domě umění a Slezském zemském muzeu v Opavě a ostravské galerii Opera i mnoha expozic pro zahraniční festivaly, muzea a galerie. A hlavně ochotně a nezištně pomáhal studentům.

Nesmí se zapomenout ani na jeho externí pedagogické působení na několika středních školách či na oboru Multimediální techniky v Ústavu fyziky FPF SU.

Profesor Miroslav Vojtěchovský výstižně charakterizoval Vojtěcha Bartka jako člověka zemité přímé filozofie, ale také člověka se zvláštním jemným citem, jako člověka, v jehož jednání se spojuje dravost šelmy s citem kočičích tlapek. Fotografie byla středobodem Bartkova života a pomáhala mu překonávat různé krize a tragédie, jichž nebyl ušetřen.

Když před měsícem otevíral v ostravské galerii G expozici Můj svět k nedávným sedmdesátinám, nikdo netušil, že to bohužel byla už poslední výstava v jeho životě. Z Fakultní nemocnice v Ostravě přišla smutná zpráva, že Vojtěch Bartek podlehl zraněním po těžké autohavárii, k níž došlo 8. března 2013 na silnici mezi Ostravou a Opavou. Bude nám moc chybět.

Vladimír Birgus, Zdeněk Stuchlík