Vytvořený zemský národní výbor a jeho okresní ostravská odnož jen s velkým úsilím udržovaly pořádek. Navíc byly v této vzrušené době odváženy ze severu Moravy a Slezska ze skladů obiloviny do Rakouska.

Knotkova zpráva

Pravda je, že jako první rozšířil 28. října 1918 zprávu o revoluci a vyhlášení samostatného státu Čechů a Slováků šéfredaktor ostravského Moravskoslezského deníku Ladislav Knotek.

Do hotelu Slavia pak byli svoláni zástupci všech politických stran a vytvořili dvanáctičlenný národní výbor v čele s bývalým říšským poslancem Janem Prokešem.

Jen s obtížemi se dařilo přimět české důstojníky, aby začali vytvářet jednotky česko-slovenské armády; prvními ozbrojenými složkami byly oddíly Sokola.


Obrovská manifestace na podporu nového československého státu se uskutečnila v Ostravě několikrát. Ta na pamětním snímku je z 10. listopadu 1918. Hlavním řečníkem byl Jan Prokeš. Foto: Ostravské muzeum


Především ale Jan Prokeš svým vlivem docílil toho, že v Moravské Ostravě nedošlo k divokým excesům a násilí, nedokázal ale zabránit, aby „prozatímní dělnické soudy" nezačaly vyhazovat z některých podniků protičesky zaměřené úředníky a techniky.

Plně ozbrojené československé vojsko pak uspořádalo přehlídku, předvedlo svou sílu, zabránilo nepokojům a rabování potravinových skladů.

Národnostní spory

V té době byl v čele města nadále německý starosta Hans Ulrich. Jan Prokeš jménem národního výboru vyzval městské zastupitele zvolené ještě v době monarchie k rezignaci. Ti to ale odmítli v očekávání, že spory o Těšínsko a Hlučínsko pomohou jejich snaze o ustavení neutrálního slezského státu.

Teprve 27. prosince 1918 podali městští zastupitelé v Moravské Ostravě hromadnou demisi. Moc pak převzala správní komise a vládním komisařem (s pravomocemi starosty) se stal sociální demokrat Jan Prokeš, druhým náměstkem byl zvolen bývalý starosta Hans Ulrich. Tím byly i v tomto městě definitivně ukončeny spory o vedení radnice.

Nesouhlas s připojením k Československu vyjádřili Němci v Opavě a Novém Jičíně, chtěli být součástí takzvaného Sudetenlandu, sídlo jeho sněmu bylo vytvořeno v Opavě, hejtmanství pak ve Fulneku, v jehož čele stál Leo Schubert, který shromáždil ozbrojenou vojenskou jednotku Landwehru.

Tyto separatistické pokusy byly ukončeny až českým vojskem. Odmítavé stanovisko k novému státu se projevilo také v Hlučíně. Teprve 4. února 1920 dorazilo na Hlučínsko české vojsko a na radnici začalo jednání. Dá se říci, že se situace uklidnila díky projevu hlučínského faráře Huga Stankeho, který sliboval za věřící, že chtějí být dobrými občany nové republiky. Poté byla v kostele sloužena slavnostní mše.

Spor o Těšínsko

Složitější situace byla na Těšínsku, na které si jako celek dělalo nároky Polsko, jednání se zástupci zemí Dohody byla velmi složitá, stejně jako jednání mezi polskou a českou vládou. Zatímco prezident Masaryk byl pro silové řešení, Edvard Beneš, který zastupoval Československo na pařížských jednáních, upřednostňoval diplomatický postup.

Když se ale chystaly polské volby i na území, které si nárokovalo Československo, vyhrotila se situace natolik, že na Těšínsko vstoupila 21. ledna 1919 československá armáda a velmi rychle jeho část obsadila. Teprve poté dohodové mocnosti přesně vymezily hranice a tím byl spor o Těšínsko ukončen. Uzavření sporů o Těšínsko a Hlučínsko mělo vliv i na samotnou Ostravu, protože teprve poté povolila vláda spojení sedmi obcí: Moravské Ostravy, Přívozu, Vítkovic, Mariánských Hor, Zábřehu, Hrabůvky a Nové Vsi.

Do čela zvětšeného města byl zvolen opět Jan Prokeš, na nové radnici měli Češi 31 zástupců, Němci devět a Židé dva. Tím vlastně skončila většina místních sporů a začalo úspěšné demokratické, hospodářské i politické období.