Podobnou křižovatku nalézáme například v Opavě, kde se stýkají u Bezručovy knihovny ulice Janská a Praskova. Čtyři páry semaforů v relativně malé vzdálenosti od sebe zde fungují nepřetržitě a pochopitelně hlavně v naprosto odlišných intervalech.

Chodec, jenž dojde k přechodu, tak slyší kakofonii mnoha zvuků najednou, a pokud nevidí či se spoléhá na zvukové znamení, nemá tušení, kdy vyjít. Navíc, když nastane taková situace jako u zmíněné křižovatky, kdy v blízkosti probíhají hlasité stavební práce, není již slyšet vůbec nic.

„To je jako by tu nebylo nic. Pochybuju, že by se v tomhle zmatku nějaký slepý člověk vyznal. Nevím, jestli by se to dalo vůbec nějak vymyslet, ale určitě by měli k tomuhle systému přidat něco, díky čemu by postižení lidé opravdu poznali, že mohou přejít," domnívá se kupříkladu jednačtyřicetiletá Opavanka Beáta Klapetková.

Nejvíce to však pociťují pochopitelně sami nevidomí. „Víte, moc lidí si myslí, že když člověk nevidí, stane se z něj super člověk s jinými extrémně vyvinutými smysly. Je pravda, že nás náš stav zdokonaluje například v hmatu a také sluchu, ale není to zase až tolik nadprůměrné," vysvětluje například osmapadesátiletý Josef Štichauer z Opavska, který ztratil zrak již ve svých dvanácti letech.

Jak tvrdí, sice se už naučil na některých křižovatkách v signálních zvucích vyznat, ale stojí to nesmírné úsilí a naprosté soustředění.

Je tak stále raději, když mu přes silnici pomůže někdo s kolemjdoucích. „Nemůžu mluvit za všechny, ale stejně postižení přátelé s tím mají také své špatné zkušenosti. Párkrát už i málem vešli před projíždějící auto, protože se spletli a mysleli, že mohou jít," dodává Josef Štichauer.

Podle Rudolfa Kleina z odbor dopravy opavského magistrátu však řešení situace nijak jednoduché není. „Jsou mezinárodně a celostátně schválené signály, se kterými jsou seznámen a které mohou očekávat osoby zdravotně tělesně postižení a nevidomí. Není možno toto řešit jinak v Opavě a jinak v jiném městě," upozorňuje takto, že radnice toho pro zlepšení situace příliš dělat nemůže a vše je v rukou státu. Zrakově postižení lidé se tak musí zkrátka asi naučit slyšet lépe.